Precedent pro Dolar Rona Paula

MyEgo.cz

home foto blogy mywindows.cz kontakt

Precedent pro Dolar Rona Paula

Peníze 09.12.07

Ve středu 14. listopadu 2007 vtrhli federální agenti do sídla společnosti NORFED, Národní organizace pro zrušení zákona o centrální bance, a zabavili její zásoby zlata, stříbra a mědi, většinu z nich v podobě mincí nesoucí podobiznu kongresmana Rona Paula z Texasu, kandidáta pro nominaci republikánů v příštích prezidentských volbách.

Ron Paul Dolar hlavaRon Paul Dolar orelPříkaz k prohlídce obviňuje z podvodu a praní špinavých peněz, podpůrné prohlášení se odkazuje k zákonům USA, které zakazují vydávání jakýchkoliv mincí za účelem jejich oběhu a vydávání čehokoliv podobného měně USA.

Detaily případu jsou složité, ale jsou tu dvě témata, k nimž se mohu vyjádřit mimo všechna obvinění a protiobvinění. Jak je možné, že vláda USA lidem může zakazovat používání alternativních peněz, a jak se mince NORFEDu podobají mincím USA?

Od roku 1934 do roku 1975 Američané nesměli vlastnit surové zlato. Před rokem 1934 se myslelo, že Kongres nemá moc učinit cokoliv nelegálním. Proto prohibicionisté potřebovali ústavní dodatek, aby lidem vzali alkohol. Avšak v roce 1934 Nejvyšší soud rozhodl poměrem hlasů 5 – 4, že Kongres může učinit zlato nelegálním.

V následujících rozhodnutích navíc Nejvyšší soud rozhodl, že Kongres může zakázat používání jakýchkoliv zlatých a stříbrných mincí, papírových bankovek soukromých bank, dokonce i sjednávání finančních kontraktů ve zlatě nebo cizí měně. Nejen že od té doby mohla vláda rozhodovat o „zákonném platidle“, ale též o „zúčtovací jednotce“ a „prostředku směny“. Tuto moc nenajdeme v ústavě, ale jsou částí toho, co Vrchní soudce John Marshall při projevu před Soudem nazval „neodmyslitelnou mocí“ vlády.

Otázka, zda by peníze měly být výhradním právem vlády byla vždy kontroverzní. Obhájci omezené vlády vždy chtěli peníze, které by měly hodnotu i mimo jejich monetární použití, i když mnoho z nich souhlasilo s rolí vlády jako ručitele jakosti a pravosti mincí a solventnosti bank. Obhájci mocné vlády vždy chtěli peníze vynucené vládou.

Ve starověkém Řecku tyto názory nalezneme ve spisech Platóna a Aristotela. Platón, který navrhoval vládu „filozofa-krále“, ve svých Zákonech pravil, že peníze by měli sestávat z věcí s „nulovou hodnotou mezi lidmi“. Jinak řečeno, stát by měl vytvářet vynucené peníze. Aby stát donutil lidi používat jeho peníze, „žádná soukromá osoba by nesměla moci vlastnit zlato či stříbro.“

V tehdejších dobách byly peníze vydávané řeckými vládci většinou ve formě proužků mědi nebo mincí ze základních kovů. Během vlády tyrana Dionýsa v Syrakusách, mezi jehož poradce možná patřil i Platón, peníze sestávaly z cínových mincí. Nepřijetí těchto peněz mohlo být potrestáno smrtí. I přes tuto hrozbu čelily státy, jež lidem nutily své nadhodnocené peníze, inflaci a zlům s ní spojeným. A tak dramatik Aristofanés ve své hře „Žáby“ napsal, že „V naší republice, špatní lidé jsou preferováni před dobrými, stejně jako špatné peníze obíhají, zatímco dobré mizí.“ (Pozn. DS: Toto bude zřejmě nejstarší formulace tzv. Greshamova zákona.)

Aristoteles, na druhou stranu, ve své Politice řekl, že peníze by měly být něco užitečného samo o sobě, snadno použitelného pro nějaké účely – například železo, stříbro a podobně. Aristoteles byl úžasně předvídavý ohledně peněz. Doporučoval komoditní peníze, i když si byl vědom toho, že jejich cena se bude měnit vzhledem k ostatním statkům. Ve své Etice napsal: „samozřejmě, že komoditní peníze jsou náchylné k poklesu kupní síly“. (Zde bych podotknul, že změny v ceně komoditních peněz jsou mírné v porovnání se změnami, vždy směrem dolů, v kupní síle vynucených peněz.) Tak oddaný komoditním penězům byl městský stát Athény, že dokonce „falšování“ jeho peněz bylo akceptováno, pokud tyto peníze obsahovaly předepsaný obsah stříbra.

Při založení Spojených států byla otázka kolem peněz velmi důležitá. Několik kolonií nadávalo při myšlence krále vydávajícího papírové peníze. Měnovým zákonem z roku 1764 byl koloniím nastaven limit na vydávání papírových peněz. Po vyhlášení své nezávislosti tedy kolonie – nyní státy - a Kontinentální kongres začaly spěšně vydávat papírové peníze a samozřejmě zplodily hyperinflaci. Dokonce i po zavržení této papírové měny a zajištění míru se několik států vrátilo ke své inflační cestě. Ačkoli to není příliš známo, byla to tato inflace druhé vlny, nikoli inflace během Revoluční války, která vedla k navrhnutí „dokonalejší unie“.

Ve výsledné Ústavě spojených států bylo státům zakázáno vydávat cokoliv jiného než zlato či stříbro za zákonné platidlo, bylo jim zakázáno vydávat papírové peníze a zasahovat do smluvních vztahů. Federální vláda dostala pravomoc razit mince určovat obsah cenného kovu. Též jí bylo dovoleno vypůjčit si peníze.

Tehdy si nikdo nemyslel, že moc razit peníze by znamenala nějakou výlučnou moc. Byly zde tři soukromé banky (Banka Severní Ameriky, New Yorku a Massachusetts), které vydávaly papírové peníze (spousta dalších začala později) a mnoho soukromých obchodníků vydávalo měděné mince a shinplastery. Žádné z těchto soukromých peněz nebyly zákonným platidlem a všechny obíhaly dobrovolně. Navíc většina všech zlatých a stříbrných mincí obíhajících v USA byla španělských nebo jiných zahraničních. Sporné na začátku bylo, zda by federální vláda mohla založit banku.

Jak známo, Alexander Hamilton řekl „ano“, protože to bylo „nezbytné a správné“, aby byl spravován obrovský dluh vytvořený během Revoluční války; Thomas Jefferson řekl „ne“, protože peníze mohly být přímo vypůjčeny přímo od věřitelů nebo bank. George Washington, po poradě s Jamesem Madisonem, se přiklonil na Hamiltonovu stranu. Později, když byl dluh vytvořený během Revoluční války splacen a Kongres chtěl rozšířit privilegium udělené bance založené vládou, prezident Madison odmítnul, protože to již nebylo „nutné a správné“. Tyto okolnosti tak učinily zákon, jež chtěl rozšířit privilegia této banky, neústavním; zákon nemohl být vzhledem k prezidentovu vetu schválen.

V protikladu k Madisonovu myšlení Vrchní soud v následující řadě výnosů shledal, že monetární moc federální vlády je „přirozenou mocí“ vlády a mocí každé „civilizované vlády“. Myšlenka, že vláda má „přirozenou moc“ je samozřejmě, stejně jako myšlenka „implicitní moci“, pro libertariány naprosto nepřijatelná. Jakoukoliv moc vláda má, krom té, s níž lidé otevřeně souhlasí, není ani přirozená, ani implicitní, ale získaná násilím.

Rekapitulace zbytku monetární historie USA není nutná (je to historie velmi skličující). Je netřeba říkat, že postupem času si federální vláda uzurpovala stále více a více monetární moci a dnešní finanční systém by byl pro Otce Ameriky naprosto nerozpoznatelný. Naše mince, třeba, jsou malé ošklivé kousky ničeho a neustálá připomínka naší degradace. Abych citoval proroka Izajáše, „změnili naše stříbro v obyčejný kov“.

Od roku 1789 do roku 1934 byla jedna unce zlata rovna dvaceti americkým dolarům. F. D. Roosevelt požádal Kongress, aby změnil definici na 35 dolarů za jednu unci zlata. Kongres souhlasil. Od té doby trpí USA nepřetržitou inflací, někdy větší, někdy menší, někdy skrytou regulací mezd a cen. Cena jedné unce zlata je nyní kolem 800 dolarů.

Převážně díky Jesse Helmsovi, který byl v 70. letech senátorem ze Severní Karoliny a tehdy mladému kongresmanovi Ronu Paulovi z Texasu bylo Američanům opět dovoleno vlastnit zlato. Brzy poté (Děkujeme, Pane), kongres nám též dovolil indexovat finanční kontrakty (Děkujeme znovu, Pane). Sunshine Mining vydal dluhopisy indexované ke stříbru a ostatní soukromí vypůjčovatelé následovali s vydáním dluhopisů indexovaných k jiným komoditám a CPI. Bylo zde samozřejmě několik rýpajících otázek ohledně legality těchto dluhopisů. V 90. letech však samotné ministerstvo financí vydalo dluhopisy indexovaná na CPI, takže legalita těchto dluhopisů již v žádném případě nebyla sporná.

Brzo po odstranění zákazu vlastnění zlata a indexace bylo bankám dovoleno nabízet účty vedené ve zlatě. Během 90. let bylo též dovoleno vést účty v cizích měnách, což dnes dělají téměř všechny (ovšem díky globalizaci, nikoli kvůli starostem o inflaci).

Mělo by tedy být jasné, že je pro kohokoliv legální vlastnit dolary Rona Paula, směňovat je s kýmkoliv, kdo je k tomu ochoten, činit tak fyzicky, papírovým potvrzením nebo elektronickým převodem a sjednat si uložení mincí na účet. Nelegální je, podle Sekce 486 Kapitoly 25 Části I Článku 18 Zákona USA výroba, pronášení a předávka jakékoliv kovové mince se záměrem jejího oběhu jako běžné mince. V kroku FEDu proti soukromému vydavateli dolarů Rona Paula je navíc ve hře podobnost s mincemi vydávanými ministerstvem financí a údajný podvod.

V příkazu k prohlídce, na jehož základě FBI vtrhla do sídla NORFEDu, se uvádí, že mince vyrobené NORFEDem se podobají mincím USA. Mince NORFEDu před vydáním Dolaru Rona Paula nesou obraz Kolumbie, bohyně svobody, a tak se podobají historickým mincím USA a pamětním zlatým mincím vydaným ministerstvem financí na základě zákona potvrzeného kongresmanem Ronem Paulem. Tyto pamětní mince jsou Kongresem odsouhlaseny jako zákonné platidlo v hodnotě, která jejich použití jakožto peněz činí neekonomickým (uncová mince má hodnotu 20 dolarů jako zákonné platidlo), jsou ministerstvem prodávány za mnohem vyšší cenu a tak ve skutečnosti nejsou součástí běžných mincí USA.

Co se týče slov, mince USA nesou slova „Svoboda“, „Spojené státy americké“, „Věříme v Boha“ a „E pluribus unum“. Mince NORFEDu před Dolarem Rona Paula nesou slova „Svoboda“, „USA“ a „Věříme v Boha“.

Ačkoliv se o tom prohlášení nezmiňuje, víme, že mince USA se skládají z mnoha kusů odpadu, jsou vyrobeny ze zinku nebo olova či jakéhokoliv běžného kovu, který vláda najde válet se v recyklačním centru, a upraveny na povrchu tak, aby vypadaly jako stříbrné. Mince NORFEDu vypadají jako mince USA částečně proto, že jeho mince jsou vyrobeny ze stříbra a mince USA jsou upraveny tak, aby vypadaly jako stříbrné.

Tento případ není o té konkrétní společnosti nebo detailech jejích obchodních praktik. Předpokládám, že někteří si budou myslet, že někdo, kdo je ochoten platit přirážku za stříbrnou minci Rona Paula s dojmem, že to reprezentuje něco, za čím si kdysi tato země stála, je hlupák. Historie je však plná jiných hlupáků: těch, kteří se domnívají, že papírové peníze mohou vytvořit bohatství a že tvrdé peníze jsou brzda. Prozradím, že jsem psal úvod ke knize napsané ředitelem NORFEDu před čtyřmi roky. Dostal jsem za to certifikát na jednu unci zlata s nominální cenou 500 dolarů. Tehdy se zlato obchodovalo kolem 320 dolarů za jednu unci. Tehdy mne ten certifikát pobavil. Teď se nestačím divit, co FED dělá s mým zlatem.

Přeloženo z Ludwig von Mises Institute, některé odstavce vynechány. Autorem článku je Clifford F. Thies.

Poznámka na závěr. Ron Paul, americký kongresman, jeden z kandidátů na prezidenta USA v příštích volbách. Nikdy nezvedl ruku pro zvýšení daní, pro deficitní rozpočet, ani pro zvýšení platů a privilegií kongresmanů. Prosazuje zrušení daně z příjmu, obnovení zlatého standardu, ukončení inflace a stažení amerických vojsk ze zahraničí. Zdi jeho pracovny zdobí portréty Ludwiga von Misese, M. N. Rothbarda a F. A. von Hayeka.  


Nový komentář

Pro přidání komentáře se musíte nejdříve  registrovat Facebookem

Banan.cz