Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

„Dám si sedm piv a jednu zelenou, chvíli po desátý myslím na jinou.“ Tak těmito slovy mě přivítala nahrávka mé oblíbené skupiny Tři sestry na rádiu Beat, když jsem v autě zasunul klíčky do zapalování, abych se vydal na několikadenní výlet za lyžováním. Ani nevím, jak je to možné, ale celých 9 let jsem si nebyl na horách zalyžovat. Přitom do té doby jsem jezdil snad každý rok a mám za to, že někdy i víckrát. Pak ale přišel úraz nohy a na všechny sporty jsem zanevřel (a také tehdy v rámci rehabilitací objevil kouzlo plavání). Usednout znovu na kolo mi trvalo pět let. Nasadit si lyže na nohy jsem se ale odhodlal až včera, za což moc děkuji kamarádovi Kubovi, který mě k tomu dokopal, a své milé, která mi zapůjčila podstatnou část vybavení.

Prvního pádu jsem se dočkal hned po 20 metrech první jízdy. Nějak jsem měl pak neskutečný odpor vstát a lyžovat dál. Nakonec jsem to překonal a lyžování si převážně užíval. Na nějaký vícedenní výlet bych si asi čas nenašel, ale využil jsem možnosti jednodenního výletu do Herlíkovic autobusem. V ceně výletu (650,- Kč) byla jízda tam i zpět a denní permanentka na místní ski-areály. Ačkoli jsem spíše letní typ, tak mám celkově ze včerejšího dne výborný pocit. Asi zase začnu jezdit pravidelně každý rok 🙂.

Jak jistě všichni pravidelní čtenáři ví, tak před více jak rokem jsem si koupil 12“ notebook FS Amilo Pro V3205. Nějaký měsíc zpět nám vyšla jeho nová verze nazvaná Esprimo U9200, a tak jsem uvažoval o omlazení hardware. Nebylo to samozřejmě jen z rozmaru. Esprimo totiž přináší několik nových prvků, které mi na V3205 chyběly. Na NOTEBOOK.cz na něj brzy vyjde recenze, které tento článek ani v nejmenším nekonkuruje (ona je i podstatně rozsáhlejší). Bude se zabývat čistě srovnáním těchto dvou notebooků.

Design a mechanické provedení

Tak tady se teda FS moc nepochlapilo. Nerad to říkám, ale Esprimo nemá ani kousek elegance a nemá na svém vzhledu vůbec nic, co by mě dokázalo zaujmout. Sám ještě nejsem tak kritický, ale ostatní lidé mi téměř jednohlasně potvrdili, že V3205 je vzhledově o třídu výš. Korporátní notebook podle mě nemusí být jen krabice bez špetky vkusu.

Na rozdíl od vzhledu šlo nahoru povrchové zpracování plastů. Ty už na sobě nechytají žádné otisky a mají trochu hrubší povrch, který by se nemusel tak rychle ošoupat. Ruku do ohně bych za to ale nedal, protože kvalitní povrchové úpravy nejsou zrovna doménou levných řad FS.

Mechanická konstrukce základny je velmi dobrá a je na úrovni nejlepších notebooků. Nedostatky jsou jen ve víku. To je zase nějak měkké a já si nejsem jist, že ta bude nový model ušetřen problémů spojených s vytlačenými skvrnami. To pro mě také bylo i velkým zklamáním.

Nabídka na alza.cz je vážně velmi zábavná. Koupili jste si notebook za 20 tisíc? Za 30? Nedej bože za 50? Pak vám s lítostí oznamuji, že jste hlupáci, protože jste se nechali napálit. Notebook bez kompromisů s výkonným procesorem, kvalitní výbavou a dlouhou výdrží na baterie (a to je přece to, co všichni chceme) dnes totiž můžete mít za necelých 10 tisíc (včetně DPH). Aspoň to nám tvrdí agresivní reklama na alza.cz:

Byl jsem se podívat na muzikál Sweeney Todd (byl to nápad mé milé). O film ani tolik nejde. Jenom předem říkám, že je to trošku slaďák 🙂. Zmiňuji to jen proto, že je to snad prvně, co jsem šel do kina na nějaký muzikál. V kinech mám strašný problém, že je zvuk hrozně nahlas, až je mi to neskutečně nepříjemné. U muzikálu ale není prakticky nikdy ticho, takže se přiznám, že jsem tam tentokrát docela trpěl, přestože film byl docela dobrý.

Tak mě tak napadá. Jsem jenom já přecitlivělý, nebo některá kina jen neznají míru? Ono je to s tím zvukem těžké. Někomu vadí moc hlasitý zvukový projev, někomu zas když film nepřekřičí i v nejtišších scénách křupající popcorn (za námi seděl nějaký vypečený pár a bylo to, jako když se krmí prase).

Konkrétně se mi tentokrát jedná o kino Cinema City na Floře. Říkám si, že na muzikál už asi příště do kina nepůjdu. Pokud ano, tak bych určitě zkusil štěstí někde jinde. Ostatně doma si můžu dopřát podstatně lepší a vyváženější zvukový projev, než je v kinech (tam je to spíš na hlasitost a to i v těch lepších).

Mimochodem ta reklama na „nekradení filmů“ je tak nevkusná, že se nad tím podivuji úplně pokaždé, když ji vidím. Kdybych nebyl tak líný, tak si ty filmy snad taky stahuji, jen abych byl ušetřen téhle ubohé reklamy.

Před nedávnem se začal do nejnižšího segmentu notebooků prodírat procesor s názvem Pentium Dual-Core. Protože na internetových diskuzích mnoho lidí tápe, tak nebude od věci se podívat, co je tento procesor vlastně zač.

Ve stojatých vodách low-endu odjakživa kralovaly Celerony. Ty se vyznačovaly menší vyrovnávací pamětí (cache) a absencí změny násobiče (resp. frekvence) a napětí. Kvůli tomu měly nižší výkon a vyšší spotřebu. V době Pentia 4 byl výkonový rozdíl obrovský (tehdejší mobilní Celerony překonala leckterá z posledních P3), jenže s příchodem Pentium-M se všechno změnilo. To totiž mělo takové množství vyrovnávací paměti (především úroveň L2), že i po odseknutí půlky výkon ve většině aplikací klesl jen minimálně. Tím pádem už zůstala jen druhá nevýhoda.

V posledních letech se ovšem začala řešit výdrž na baterie a spotřeba mnohem více, než tomu u low-endu bylo dříve. Do toho se přidala i zdatná konkurence v podobě Sempronů od AMD, které zpravidla za podobnou cenu nabídly nejen vyšší výkon, ale také pokročilé řízení spotřeby. Zažilo se tak do podvědomí, že cokoli je lepší než Celeron, protože řízení spotřeby k procesoru v notebooku prostě patří.

Ne, že by pozice AMD nějak výrazněji mohla Intel ohrozit, ale protože má AMD potíže ve stolních procesorech, začal na něj Intel tlačit ve všech možných segmentech, aby mu ještě přitížil. Řekl bych, že Pentium DC je jedním z prostředků tohoto útoku. Nabízí totiž do low-endu přesně to, co uživatelé chtějí: lepší správu napájení a nově dvě jádra.

Zašel jsem se svou milou na výborné představení Joe Dipietra a Jimmyho Robertse Miluju tě, jsi prima, ale rychle se změň! v podání žáků Mileny Klinecké v jednom malém divadle v Praze. Přiznám se, že do divadla chodím jen zřídkakdy, tentokrát jsem byl ovšem nadmíru nadšen. Humorné muzikální představení se věnuje roli muže a ženy a jejich problémům (rodina, sex). Je pravděpodobné, že mnoho lidí se v těch rolích vzhlédne, takže dostávají ještě větší kouzlo.

Hra samotná je výborná, ale i realizace mě velice nadchla. Úplně mě to vtáhlo do „děje“ a do reality jsem se vrátil až ve chvíli, kdy představení skončilo. Snad nikdy jsem se v divadle nebavil tak jako právě včera večer, takže můžu jedině doporučit.

Pokud je mi známo, tak někdy v únoru bude další možnost představení shlédnout. Pravděpodobně půjdu znovu a pozvu i pár přátel, protože to stojí za to. Vstupné je dobrovolné a atmosféra příjemná (mraky pěkných holek na jevišti i v obecenstvu 🙂).

Jenom si tak říkám, jestli jsem se tímto zápiskem trefil do noty aspoň někomu, kdo to tady čte? Chodíte tu někdo do divadla? Jak žijete (kulturně?) i mimo počítače (resp. notebooky)?

Pro mnoho lidí je notebook naprosto nezbytnou součástí života, bez které se ani jeden den neobejdou. Přesto si však kupují různé Acery a ASUSy (a jiné) s obyčejnou zárukou, kdy pak přístroj při závadě hnije měsíc v servisu. Nějak mi tohle nejde do hlavy, hlavně když pak čtu příspěvky na fórech všech těchto fňukalů, kteří se zlobí, že jim v servisu řekli, že dřív jak za týden to spravené nebude. Seriózní výrobci nabízí rozšířenou záruku s opravou u zákazníka (do druhého dne) za poměrně slušné peníze (několik tisíc). Pokud člověk ví, že notebook nutně potřebuje, a stejně si za záruku nepřiplatí (ale radši si koupí lepší grafickou kartu, aby mohl hrát plynuleji Counter-Strike), tak je podle mě hlupák.

U mě na stole - jeden notebook můj a dva záložní z práce 🙂

Já sice notebook potřebuju prakticky denně, ale rozšířenou záruku jsem si stejně nekoupil. Důvod? Práce v notebook.cz mi poskytuje notebooků dostatek, abych se bez toho svého na pár týdnů klidně obešel. Dokonce jsem si to i na konci roku vyzkoušel, kdy jsem byl pár týdnů bez toho svého, a velmi jsem ocenil vstřícné a ochotné vedení 🙂.

Kdybych ale tuhle práci nedělal, tak je nějaká ta next-business-day záruka jistou volbou. Notebooky se kazí (15-20% prodaných kusů u velkých výrobců) a nemůžete mít jistotu, ani když to bude stát 100 tisíc. Jedinou jistotou tak může být nadstandardní záruka. Pokud vám servis řekne, že většinu reklamací je schopen vyřídit do 5 pracovních dnů, tak to ještě neznamená, že zrovna u té vaší nebude čekat na náhradní díl 3 týdny.

V dnešní době již nejsou repasované notebooky tak zajímavé, jako tomu bývalo dříve. Důvod je jednoduchý – nový notebook už dnes seženete za ubohých 10 tisíc. Když si pak člověk rozmýšlí, zda koupit nový, nebo ojetý, tak už není rozhodování tak jednoznačné. I dnes však mají repasy své místo na trhu, takže jsem se rozhodl jim jeden článek také věnovat.

Co znamená repasovaný notebook

To jsou zpravidla vyřazené služební notebooky z velkých firem (z důvodu inovace vybavení). Takové notebooky se pak vyčistí, nefunkční kusy se „do sebe“ zkompletují a případně se u některých vymění klávesnice (hlavně u korporátních notebooků často bývají úplně vyleštěné). Firma, která notebooky repasuje, je pak i testuje a poskytuje na ně svou vlastní záruku (případně i s dobíhající původní zárukou. Taková záruka je nejčastěji omezena na 6 měsíců od zakoupení.

Vyčištěná deska repasovaného notebooku - ani náznak prachu, či nečistot

Které notebooky se repasují

Takové, které jsou koncipované na delší provoz, než na dobu záruky. Kvůli tomu jde téměř bezvýhradně o notebooky pro firemní sektor od těch „lepších“ značek – většinou IBM (Lenovo), HP Compaq, DELL Latitude a Toshiba Tecra/Portégé. Repasované Acery a ASUSy byste hledali marně, což o nich také něco vypovídá 😉.

V mnoha recenzích si člověk může přečíst, že lesklé materiály na notebooku dodávají dojem exkluzivity. Dle mého názoru je to blbost. Lesklé notebooky jsou pěkné, když jsou zavřené někde v prosklené vitrínce, kde jsou z dosahu nenechavých rukou. Pro běžné používaní jsou jen utrpením. Možná také proto lze lesklé materiály najít především na domácích strojích (u těch se předpokládá, že budou strašit jenom doma a nevytáhnou paty z domu). U reprezentativních notebooků je většinou nenajdete a je to jedině dobře. Následující fotografie ukazuje, jak vypadá lesklé víko po jednom dni používání od vyčištění.

Vytáhnout něco takového někde na firemní poradě, tak se asi propadnu hanbou. Jen si vezměte, co by na to asi řekli vaši klienti a nadřízení. Vypadali byste jako ta největší prasata.

Závěrem

Chcete reprezentativní notebook, na který budou koukat vaši kolegové a klienti? Nekupujte si lesklý notebook. Na trhu je spousta reprezentativních notebooků s upraveným matným povrchem, který není náchylný ani na otisky, ani na škrábance. Lesklé notebooky nepůsobí reprezentativně. Působí lacině.

Omylem jsem zapomněl vypnout televizi po večeři a nestačím se divit. Nevím nakolik je to nějakou novou módou, ale proč se proboha přestal v nových seriálech místní produkce používat stativ? Vím, že takový ty pojízdný konstrukce pro profi kameramany jsou drahý, ale ubohý stativ za 1000,- by postačil na většinu scén podobných seriálů. V seriálu Místo v životě to dotáhli k dokonalosti. Kamera se tam kroutí jak hovno v proutí a já se fakt divím, že někdo něco takového dokáže 50 minut vůbec sledovat.

Při sledování těch pár minut jsem měl pocit, že se kameraman snaží navodit pocit opilosti. Až pak, když se situace neměnila, mi došlo, že tím to nebude. Jediné, co mě napadá, že by mohlo k tomuto vést, je fakt, že na některých veřejných prostranstvích v cizích zemích se platí v případě natáčení se stativem (ten profesionálního). Nejsem si ale jist, že by to tak bylo i u nás. Možná tu jen špatně přebíráme některé moresy z amerických akčních filmů. Tuším, že seriál Hraběnky (ČT1) zas měl ve většině scén nakloněnou kameru našikmo. To se sice s oblibou vyskytuje v akčních filmech, ale použit to ve statické scéně, jak někdo přichází z práce domů, nemá obdoby.

Sledování české produkce poslední dobou potřebuje opravdu silný žaludek.