NB - Technologie » Postřehy a zkušenosti ze světa mobilní techniky

V minulém díle jsme si vysvětlili, jak to je s plně sdílenou pamětí, která se výborně ukazuje právě na grafikách Intelu, který s tím vším přišel. Tentokrát bych se rád zaměřil na polosdílenou paměť, kterou určitě znáte z dedikovaný grafických karet NVIDIA a ATI. Podívejme se tedy jaké výhody a nevýhody tato technologie přináší.

Předchůdce: AGP

S příchodem AGP se u grafických karet objevila možnost využívat pro textury ve hrách systémovou paměť počítače. Tato paměť výtečně posloužila, když došla vlastní paměť grafické karty. Omezení bylo v tom, že nebylo možné nahrát do AGP vlastní buffery obrazu. V překladu jde o to, že vlastní obraz (část paměti, na kterou se sahá neustále) musí zůstat v hlavní paměti, takže pokud karta měla například 4MB, tak nemohla využívat ve hrách větší rozlišení jak 960x720x16bpp (=3,96MB).

Velikost paměti, kterou si mohla grafika vzít, se definovala v BIOSu. Tato paměť se použila až ve chvíli, kdy byla potřeba (do specifikací se ale nikdy neuváděla). Pro plné použití samozřejmě bylo potřeba, aby grafická karta podporovala DIME (Direct Memory Execute). Reálně ho podporovala téměř každá karta (s výjimkou především 3dfx karet). U notebooků se tato paměť osvědčila více než na stolních počítačích. Pak vznikaly podobné karty, jako jsem měl třeba já ve svém Toshiba Satellite 1410 - GeForce 4Go 420 16MB (DDR, 64bit). Onehda to byla ta jediná dedikovaná grafika, která se dala sehnat do notebooku za cenu do 40 tisíc. Na této kartě v notebooku z roku 2003 bylo možné plynule dohrát hry jako Half-life 2, NFS Underground 1 i 2, GTA:Vice City, SWAT 4 a mnoho dalších, které vyšly ještě po tom. Je jasné, že u této grafiky při hraní v rozlišení 1024x768x32bpp (=10MB) bylo nutné většinu textur tahat přes AGP a i přes to běžely hry plynule.

Posledním hitem diskusních fór je, po SATA driveru pro XPčka a UAA driveru na zprovoznění HD zvukové karty, jednoznačně dotaz na změnu velikosti sdílené paměti grafické karty. Teď je to tak moc v módě, že se objeví za týden klidně přes 5 takových dotazů. Je úplně jedno, že na stejné stránce výpisu vláken už je nějaké podobné téma. Lidé, kteří se ptají na podobné věci většinou patří znalostmi spíše do té nižší kategorie - to se týká jak znalosti hardware, tak i schopnosti hledat na diskusních forech, potažmo internetu obecně. První jim nemám za zlé. Druhé už docela ano, ale žíly mi to netrhá.

Jak to všechno začalo?

Vzhledem k tomu, že je to teď tak „in", tak jsem se rozhodl do toho vnést trochu světla, jak to vlastně všechno je. Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak se sdílenou pamětí přišel léta páně 1998 (s odchylkou 1 rok :-)) Intel. Ten chtěl ukázat, jak rychlá je AGP sběrnice, takže si vytvořil vlastní samostatnou kartu (týmem odkoupených jiných společností, ale to je zas jiná historie), která měla na sobě jen minimum paměti (pro základní buffery) a byla optimalizována pro co nejrychlejší práci se systémovou pamětí skrze AGP (odtud tahala textury). Tenkrát to byla grafická karta Intel i740, která se stala základem první sdílené grafiky integrované v čipsetu - Intel 810 (ano, správně - do té doby měl každý notebook grafickou kartu s vlastní video pamětí).

Ta ještě také neměla paměť plně sdílenou. Pro DOS aplikace (textový režim) a start BIOSu měla vlastní paměť o velikosti 1MB. Další paměť už se ovšem sdílela. Velikost této sdílené paměti šla nastavit v setupu BIOSu. O nastavenou hodnotu se paměť RAM ořízla a do „sdíleného" prostoru měla přístup pouze grafická karta.

Chtěl jsem zpracovat něco na téma matných a lesklých obrazovek a k tomu pár mých postřehů, ale nakonec mě předehnal kamarád Peter Šuba (aka CeCo). Vzhledem k tomu, že takových článků moc na netu nenajdete a že ho považuji za velmi hodnotný, tak tady je link:

• http://www.techsupport.sk/index.php?clanok=51

Vřele doporučuji přečíst. Je tam pár velmi zajímavých poznatků a porovnání. Když už budete u toho čtení, tak si otevřete i ty odkazy na začátku té stránky. Také pěkné počtení.

V jednom s předchozích zápisků jsem se věnoval srovnání výkonu notebooků s grafickým čipem NVIDIA GeForce 8400M. Dnes se podíváme na GeForce 8600M a také na to, že rozdíl mezi nimi nemusí být zas tak znatelný. Ba dokonce že klidně může být 8600 i pomalejší, než její levnější varianta. Samotný čip totiž není všechno.

Nebudu to tedy dál zbytečně okecávat. Tabulka řekne asi vše podstatné. Jenom bych dodal, že většinou se jedná o dražší notebooky vyšších konfigurací a nejde tedy o nic, co by se dalo sehnat za 20 tisíc a muselo se na tom každým coulem šetřit. První dva zástupci v tabulce mají úhlopříčku 15,4", třetí zástupce má „pouze" 14,1" a poslední VAIO má celých 17,1". Žádný z těchto notebooků ovšem není nijak degradován svou velikostí a všechny mají dobře řešené chlazení, aby nedocházelo k přehřívání.

Srovnání výkonu

V prvním díle jsem probral VGA a CVBS přenos. Mnoho a mnoho let to byly jediné dva konektory, které se daly na běžném notebooku najít. Pojďme se podívat, kam se technologie posunula. Tedy aspoň na straně notebooků. Smutným faktem je, že v této oblasti jsou výrobci notebooků velmi opoždění. Příkladem budiž DVI, které se už dávno usídlilo na grafických kartách stolních počítačů a LCD obrazovkách (s výjimkou toho úplně nejlevnějšího). U notebooků to však stále bývá spíše kuriozita. Podobné je to s komponentním výstupem na televizi. U stolních počítačů nic neobvyklého a lze ho najít na spotřební elektronice té nejnižší cenové. U notebooků je to s ním ale ještě horší než s DVI. No, radši se vraťme k popisu jednotlivých konektorů.

Často vidím celkem banální otázky kolem možnosti připojení externích zobrazovacích zařízení k notebookům (jinak ale platí i pro počítače obecně), tak jsem si říkal, že by nebylo špatné udělat takové praktické shrnutí s pár testíky, abych odkryl tuto problematiku i lidem, kteří se do ní zatím nedostali.

V popiscích notebooků dnes lze často najít informace, že má notebook S-Video, VGA nebo DVI. Nám, co o tom aspoň něco málo víme, je hned jasné, co k čemu slouží. Jenže notebooky (resp. počítače) dávno nejsou doménou hrstky intelektuálů - podivínů. Běžný člověk o těchto věcech nemusí mít ani tušení. Jenže i běžný člověk si může chtít přehrát film z notebooku na své velké televizi v obýváku a stejně tak může běžný člověk chtít pracovat doma na větším LCD, než jaké mu poskytuje notebook.

Rozhodl jsem se tedy udělat jakési celkově shrnutí, kde popíšu všechny možnosti, podložím je nějakou tou teoretickou omáčkou a především popíšu, kde jsou úskalí a přednosti jednotlivých řešení pro běžného člověka. V závěru se budu věnovat i nějakým testům, které ukáží nějaká kvalitativní srovnání. Pro mé testy nakonec posloužil zapůjčený notebook ASUS V2S, který obsahuje v podstatě všechny dnes běžně používané výstupy. Jmenovitě jde tedy o VGA, HDMI (redukce na DVI) a S-Video (redukce na CVBS).

V tomto úvodním díle se budu věnovat popisu dvou asi nejstarších výstupů, které se kdy na noteboocích používaly (a jeden z nich se ještě stále používá). Jejich popis poslouží i k lepšímu pochopení těch novějších, které z nich částečně vychází. Nuže do toho...

Už jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří si chtěli koupit notebook s nějakou lepší grafickou kartou (než integrovaná) a, protože měli hlouběji do kapsy, koupili si nakonec GeForce 8400M. To je taková klasická „lowendovka". Bohužel pro výkon není určující to „8400", ale poslední dvě písmena na konci názvu. Můžete se setkat s velmi ubohou verzí, na které si toho moc plynule nezahrajete, a stejně tak můžete narazit na výkonnou verzi, která už sahá v podstatě do mainstreamu dedikovaných grafických karet (v NB).

Srovnání výkonu

Rozhodl jsem se tedy udělat takové malé srovnání podložené reálným testem notebooků, které mi prošly pod rukama. Srovnával jsem tři luxusnější a dražší kousky. Na druhou stranu se nejednalo o nějaké vyloženě herní záležitosti, takže se dají výsledky použít částečně i při rozhodování mezi levnými notebooky.