Mé notebooky IV – Toshiba Satellite Pro 490XCDT (1998)

S tímto dílem opouštím procesory mající v názvu číslice 86. V druhé polovině let devadesátých už jsou barevné displeje považovány za standard, avšak ne všechny jsou taková výhra. Mnoho notebooků stále používá pasivní DSTN displeje, které jsou proti aktivním TFT výrazně levnější. Těchto displejů se drží zejména IBM, které si za TFT modely nechává tučně připlatit. DSTN displeje mají výrazně nižší kontrast a díky neuvěřitelně nízké rychlosti překreslování má člověk občas pocit, že u notebooku pracuje v podnapilém stavu. Tyto displeje jsou vhodné pouze na kancelářskou činnost. Chcete si přehrát video, nebo zahrát nějakou tehdejší pařbu? Tak to máte smůlu. Ve hrách se při pohybech kamery obraz vždy rozplizne a zformování zpět do nějakého obrazu mu trvá stovky milisekund.

S rokem 1998 přichází v oblasti stolních počítačů dvě zásadní novinky, které spolu úzce souvisí: Pentium II a AGP.  Ty se samozřejmě začaly rychle adoptovat i do prostřední notebooků, takže první Pentium II notebooky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten, o kterém dnes budu mluvit sice AGP ještě nemá, ale jinak je nabitý tím nejmodernějším, co rok 1998 nabídl, včetně grafického 3D akcelerátoru.

Satellite Pro 490CDT z reklamních materiálů (verze s menším displejem)

Toshiba Satellite Pro 490XCDT

Tento notebook se do domu dostal přes otce, který jej nafasoval v práci. Vzhledem k tomu, že ho nosil pryč jen velmi minimálně, byl notebook většinu času doma volně k užívání. Že ho vůbec netahal se vlastně ani nedivím. Tento manažerský stroj měl sice na dnešní poměry relativně malou úhlopříčku 13,3“, ta však tenkrát patřila k těm největším. Tlustý kovový rám a snaha o co největší výkon se podepsaly na váze, která činila přesně 3,49 kg (běžné notebooky většinou měly 3 kg).

Domů se dostala jedna z těch vyšších konfigurací. Většina konfigurací měla 12.1“ SVGA displej (verze TFT i DSTN), tady byl ten nejlepší displej, který už byl 13.3“ XGA. Byl aktivní a zvládal plně 262 tisíc barev. Toshiba montovala aktivní varianty displeje s nadprůměrnou svítivostí. Proti jiným notebookům to byl obrovský rozdíl, který se nesmazal ani po pěti letech používání (i v porovnání s novými notebooky). Slabší byly teda barvy (v porovnání s dneškem). Na grafiku určitě jedině s externím CRT monitorem.

Vnitřnosti

Uvnitř se nacházel mobilní procesor Pentium II 266MHz, 64MB RAM, 4GB pevný disk a CD-ROM mechanika. Grafiku obstarávala S3 Virge MX (PCI) s 2MB video pamětí. Zajímavostí je, že se jedná o první použitelný grafický 3D akcelerátor do notebooků. Dnes už všichni berou S3 jen jako outsidera, co není schopen s ničím použitelným přijít na trh a udělat pořádné ovladače. Onehda byla situace úplně jiná. Tou dobou je to jen pár měsíců, co S3 Virge čipy byly na špici mezi 3D akcelerátory (když vynecháme 3Dfx, které bylo určené na hry a bylo pouze přídavným akcelerátorem – výkon byl proti S3 samozřejmě neporovnatelně vyšší), nVidia byla se svou NV1 úplně vzadu a ATI se svými prvními Rage čipy podobně. Tak to bylo v desktopech. Do notebooků však nVidia ani ATI nic nedělaly, takže tam byla situace jednoznačná. S3 byla tehdy prostě špička a na notebooku bylo možné hrát mnoho dobových her. Protože byla v tomto notebooku jen 2MB verze (dělala se i 4MB), tak později kartě došel dech. Bylo to dané ale i dobou – tehdy úplně zastaral skoro každý čip do půl roku od svého vydání.

Na svou dobu byl tento čip velmi pokrokový. Podpora Direct3D i OpenGL, možnost rozšířené plochy přes dva monitory (většina lidí přisuzuje tuto funkci Matroxu, ale první s ní přišlo právě S3) a akcelerace videa – to byly vlastnosti, díky kterým mohl být notebook plnohodnotnou náhradou stolního počítače.

Grafická karta: roztahování obrazu a více monitorů

Doteď byly všechny displeje většinou VGA 640x480, takže se roztahování obrazu nějak výrazně nemuselo řešit. Tady jsem se ale poprvé setkal s tím, jak se musí vypořádat displej se zobrazováním rozlišení, které není jeho nativní. Nijak. Všechno musí řešit grafická karta. V BIOSu naštěstí byla možnost aktivovat roztahování. Pomocí speciální sady znaků textového režimu v BIOSu grafické karty vypadalo roztahování textu velmi dobře. Písmena nebyla rozmazaná, jako je tomu dnes, ale naopak vypadala pěkně prokresleně. Horší to bylo, když se zavedla čeština. Pak všechno vypadalo docela divně a kostrbatě. Kostrbatá byla i všechna nižší grafická rozlišení (krom těch úplně nejnižších). Grafická karta obraz nijak nevyhlazovala, takže jen byly některé řádky zdvojené. Nic moc pokoukání. Tady naštěstí vývoj později ještě hodně zapracoval.

porovnání s mou o několik let novější Toshibou - v tuto chvíli už byla stará Toshiba především dobrou možností spouštět staré DOSovské hry

Výhoda Dual-View čipu je jasná. Mimo možnosti rozšířené plochy (fungovalo i ve Windows 98) to přineslo výhody i při klonování. U předchozích notebooků jedna display pipeline zpracovávala obraz pro oba monitory, takže při rozlišení 800x600 na notebooku s interním panelem 1024x768 byl externí monitor taktéž přepnut do 1024x768 (často jen 60 Hz) a zobrazoval kostrbatě roztažený obraz. Zde měl každý monitor svou vlastní display pipeline. Na interním panelu bylo tedy všechno při starém, ale externí se přepnul normálně do 800x600 a zobrazoval obraz bez zbytečných úprav.

3D akcelerační funkce pro mě osobně mely význam pouze ve hrách. Na druhou stranu jsem si zahrál na střední detaily v rozlišení 512x384, nebo 640x480 (ano tyhle rozlišení tenkrát byla pro hry běžně) mnoho her. Z těch 3D bych uvedl Monster Truck Madness, Motoracer, Fighting Force a Quake 2 (když pominu Quake, tak mě tak napadá – znáte tyto hry vůbec ještě někdo?). Snad jen ten Quake 2 už nebyl nic moc. Tenkrát to byla grafická špička a chtělo to zas aspoň o generaci novější grafiku.

Výbava a multimédia

Mezi porty jednoznačně potěšilo nově USB rozhraní a FIR infra port (4Mbit). Byl tu sice jen jeden USB port, ale i tak to byl velký úspěch přibližující notebook blíž k těm dnešním. Umístění infra portu dozadu (uprostřed) bylo sice pro komunikaci s mobily poněkud neohrabané, na druhou stranu tak šly snadno přenášet soubory mezi počítači. Když ještě byl tehdy problém narazit na sítě (a vůbec notebooky se síťovou kartou), tak to bylo přímo geniální a hojně používané řešení.

Zvuk obstarávala zvuková karta Yamaha OPL3-SA3 na ISA sběrnici (v DOSu nepotřebovala ovladače, protože se konfigurovala a zaváděla přímo v BIOSu). Měla hardwarový FM syntezátor, možnost MIDI interface (přes gameport na dokovací stanici) a ekvalizér s efekty pro přizpůsobení konkrétních reproduktorů. Díky tomu šel z poměrně kvalitních reproduktorů (asi na úrovni dnešních HP Compaq) dostat pěkný zvuk. Pokud si dal člověk nejlepší nastavení a neměl reproduktory příliš nahlas, tak dostal i solidní bassy. Skvělou vychytávkou byl potenciometr na regulaci hlasitosti (vpředu, hned vedle audio konektorů), ten jsem si přímo zamiloval. Bylo vidět, že to Toshiba myslí i s multimedii vážně.

Aby to nebylo všechno, tak na PCMCIA slotu byla podpora ZV portu pro připojení MPEG dekodéru Optegra MPEG ZV Card.

Modularita a příslušenství

Jako každý správný manažerský notebook i tento nabízel spoustu příslušenství. V nabídce bylo několik dokovacích stanic a port replikátorů nabízejících opravdu všechno potřebné. Samotný notebook měl hot-plug šachtu, pro kterou Toshiba vyráběla optické mechaniky, disketové (i ZIP) mechaniky, přídavné baterie a pevné disky (s adaptérem). Disketová mechanika navíc měla možnost být zasunuta do externího rámečku, který se připojoval speciálním portem (k notebooku jsem měl CD-ROM i disketovou mechaniku a příslušný rámeček).

Chlazení a provozní hluk

Tento notebook byl první, kde jsem se setkal s použitím ventilátoru. Do této doby byly všechny předchozí chlazené pouze pasivně (často neměly na procesoru ani pasivní chladič). V BIOSu byla možnost nastavení chlazení buď na mód Performance, anebo Quiet. V druhém zmíněném se ventilátor pouštěl jen jednou za několik minut na malou chvíli, takže mi to nakonec ani nějak nevadilo, i když byl celkem hlučný. Ještě taky aby nebyl, když byl ještě na stojato (takže i velmi malý).

Polohovací zařízení

Oproštěn od trackballu jsem byl odkázán pouze na „podivné“ páčkové zařízení uprostřed klávesnice :-). No, neskamarádil jsem se moc, což řešila téměř neustále připojená externí myš. Když jsem už tehdy viděl jiné notebooky s výborným pokrokovým zařízením zvaným touchpad, tak jsem tento notebook občas pěkně proklínal. Při troše nastavení se nakonec trackpoint používat dal, ale třeba dodaná čepička mi nevyhovovala snad nikdy.

Kde je mu konec

Na tento notebook mám velmi dobré vzpomínky a vytvořil mojí určitou náklonnost k této značce. Kde je mu konec? Vybrakovaly se z něj vyměnitelné součásti a byl poslán na sešrotování – hloupá nařízení firmy. Ten notebook totiž ještě po mnoha letech fungoval naprosto bezvadně a vypadal stále jako nový. Používání nebylo znát ani na jeho špičkové klávesnici. Škoda, že tak kvalitní klávesnice už dnes nikdo nedělá.

Tenkrát se holt notebooky dělaly na používání po dobu klidně pěti let. Ono je vtipné, že i dneska lze sehnat každou jednotlivou součástku pro tento notebook od dokovací stanice až třeba po invertor k podsvícení, vnitřní propojku vyměnitelné mechaniky nebo nový větrák.

Parametry

• Procesor:Intel Pentium II 266 MHz / 512 kB L2 cache / 66 MHz FSB
• Čipová sada: Intel 440BX
• RAM: 32 MB EDO onboard + 32 MB SO-DIMM (144 pin)
• HDD:2,5“ / 3,8 GB / 4200 rpm
• Plug-in modul: 8x CD-ROM / 3,5“ floppy
• LCD:13,3“ TFT XGA (1024x768) super-bright
• GPU:S3 ViRGE/MX 2MB SGRAM – 3D/Video accelerator
• Zvuk:Yamaha OPL3-SAx (ISA) / microphone / stereo speakers
• Baterie:Li-Ion / up to 2 hours
• Porty:1x D-Sub VGA, 1x PS/2 keyboard/mouse hot-plug, 1x paralel (EPP/ECP), 1x USB 1.1, 1x IrDA, 3x audio (line-in, microphone, headphone), 1x 240 PIN docking, 1x floppy interface, 2 x PC Card Type II or 1 x PC Card Type III
• Rozměry:304 x 239 x 51 mm
• Pracovní podmínky:teplota 5°-35°, vhlkost vzduchu 20-80%, nárazová tolerance 10 g po dobu 11 ms, vibrační tolerance: 0,5 g, vzduch a tlak - do 3000 m nadmořské výšky
• Web výrobce: http://www.toshiba-europe.com/...satellitepro490cdt/product.shtm

Závěrem

Tento stroj byl tehdy TOP z toho, co bylo na trhu. Běžně se stále prodávaly i (nové) notebooky bez optické mechaniky s Pentium procesorem, 16 MB RAM a jednoduchou grafickou kartou, jejíž jedinou předností byla schopnost zobrazit více jak 256 barev. Kvalitní notebook tenkrát stál 100 tisíc a levný tak 50-60. Notebooky si proto kupovali především ti, kteří je vážně potřebovali. Dle toho bylo znát, že většina by se dnes asi zařadila do business segmentu.

Příští notebook v tomto seriálu nebude ani o moc novější, takže se tolik nehneme kupředu. Výhodou je snad jen to, že je stále ještě zde, takže bude pár testíků a nějaké ty fotečky (mám k němu dokonce i dokovací stanici, která mi tu straší na skříni). Bude to taktéž Toshiba a to rovnou z nejvyšší řady – tedy Tecra. Zároveň se zmíním o svém zklamání, že dražší neznamená nutně vždy lepší a že i u notebooků za šesticifernou sumu může přijít nějaké to rozčarování.