Jízda pantografem a nespokojený národ Čechů

Právě si tak jedu odpoledním vlakem domů a když se podívám po vagóně na lidi kolem mě, tak musim říct, že je to fakt žalostný pohled. Všichni tu jsou tak přinasraní až to není hezký. To si tu vážně nikdo neumí užívat života? V tomhle patřím trochu k Američanům. Já se usmívám často a hlavně usmívám se rád. Celkově život beru dost pozitivně a ani moc nečekám, že lidé kolem mě budou stejní. To, co tu ale vidím je spíš přesný opak. Naproti mně tu sedí nějaká starší žena (tak asi 40) a pořád na mě kouká, jak kdyby mě chtěla zabít (je mi trochu trapné vytáhnout telefon a vyfotit si jí, takže se to bude muset obejít bez fotodokumentace). Holt mi asi závidí dobrou náladu, nebo nevím. Každopádně mě to určitě nerozhodí - jen ten negativismus, který tu z lidí přímo číší, ten mě trochu překvapuje. Opravdu jsme tím věčně nespokojeným národem závistivců, který se neumí radovat z vlastních úspěchů, ale z neúspěchů cizích ano? Smutné.

Já osobně se dokážu radovat prakticky z čehokoli. Dneska se třeba raduji, že je jedu domů ještě za světla. Jízda pantografem mě taky nijak nerozhodí. Sice si dopřávám luxus rád, kdykoli je k tomu příležitost, ale zpohodlnělý zas moc nejsem. Lidé okolo mě vypadají, že je jim to ale možná trochu zatěžko.