Drugstar vítězí nad Godotem

Všem Vladimirům a Estragonům s potěšením oznamuji, že Godot sice nikdy nepřijde, avšak Drugstar by je měl ve zbývajících měsících tohoto roku navštěvovat výrazně častěji, než tomu bylo v měsících dosud uplynulých. Již tímto článkem dosahuji úctyhodného nárůstu nekonečna procent.

Pozvolna a nejistě hodlám obnovit původní (víceméně pravidelnou) několikatýdenní periodu publikace článků, včetně těch z hlubší ekonomické teorie a historie, které se v minulém roce zcela vytratily.

Ona roční pauza byla nevyhnutelným prostředkem k tehdy budoucímu - nyní současnému - příznivějšímu stavu. Z ekonomického hlediska jsem spořil svůj osobní čas a věnoval jej činnostem, díky nimž ho nyní budu mít více.

Právě popsaný mechanismus je jedinou cestou ke zvýšení budoucí produktivity neboli většímu množství dostupných statků v budoucnosti. Vzdání se současné spotřeby ve prospěch budoucí (úspory a investice) vám jako jediné mohou pomoci být bohatší (více produkovat a tedy i spotřebovávat) v budoucnosti.

Pokud vám někdo tvrdí, že vyšší současná spotřeba je prostředkem k vyšší spotřebě budoucí, bavíte se s pomateným šarlatánem. Když se nažerete, koza zítra nebude celá, notabene aby měla mladé.

U mě tím uspořeným a investovaným statkem byl též osobní čas, který jsem z velké části přestal spotřebovávat na psaní článků, abych díky jeho (investičnímu) využití vytvořil mnohem větší zásobu osobního času tehdy v budoucnosti, nyní v přítomnosti. (No dobrá, taky jsem začal být trochu línej.)

Času samotného mají všichni lidé stejně, 24 hodin denně. Jedná se o neoddělitelnou součást lidského života a jeho zásoba je omezená. Má tedy hodnotu (je hodnocen) a je předmětem ekonomického jednání. Každý jednající tak vždy řeší jednu ze základních ekonomických úvah – jak naložit s oněmi 24 hodinami denně.

K získání osobního času je nutné úsilí. Nežijeme v ráji, statky (hodnocené věci) nevznikají na základě pouhého přání a „pečení holubi nelétají do huby“ či „ bez práce nejsou koláče“. První je produkce, poté spotřeba. Drtivá většina lidí tak každodenně musí věnovat část svého času produkci jiných statků na úkor osobního času.

Výjimku tvoří jen ti, jejichž předkové či oni sami v minulosti již vyprodukovali dostatek na pokrytí veškeré své dohledné spotřeby. Též se můžete dobře vdát a používat manželovu platební kartu, nebo se blíže spřátelit s nejbohatší Evropankou (madam Bettencourt) a občas se nechat obdarovat miliardou Euro.

Ti, kteří svůj příjem získávají porušováním majetkových práv aneb přivlastněním si produkce jiných pod pohrůžkou násilí (krádež), tak sice též činí na úkor svého volného času, avšak neprodukují. Plátcem obědů (spotřeby) zloděje jsou ti produktivní, jimž on přímým násilím/podvodem/zdaněním/jiným útokem na jejich majetková práva odebral část jejich statků.

<Vsuvka ze základů inflace pro pokročilé, možno přeskočit>

Nejelegantnějším způsobem krádeže je zavedení vynucených peněz a následný přístup k tiskařskému stroji, dnes též k jeho elektronické podobě. Držitel nově vytvořených peněz budí zdání, že někdy v minulosti vykonal produktivní čin a pomocí běžných transakcí odebírá produktivním plody jejich úsilí. (Pohrůžka násilí je zde skryta v nemožnosti účastníků transakce beztrestně odmítnout „zákonné platidlo“ jako protihodnotu za svůj produkt.)

Identifikovat konkrétní plátce obědů tiskaře nových peněz, notabene jejich relativní podíly na cateringu, je nemožné. Jak všichni vědí, zvýšení peněžní nabídky vede za jinak stejných podmínek ke zvýšení peněžních cen/snížení kupní síly peněžní jednotky. Lze pouze obecně říci, že plátce tvoří všichni, kterým se zvednou ceny jimi nakupovaných statků dříve a/nebo neproporcinálně, než se zvedne cena jejich produkce (mzda, zisk, renta…).

<Konec vsuvky>

Lidský čas je tak možné rozdělit na dvě základní využití: čas věnovaný činnostem, které nejsou vykonávány samy pro sebe (práce) a čas věnovaným činnostem vykonávaným pro ně samotné (hra). Zdali je daná činnost v daný okamžik prací či hrou nelze zjistit  z jejího vnějšího popisu. Proměnnými jsou vždy zároveň činnost, konkrétní jednající i konkrétní okamžik, jde tedy o subjektivní postoj jednajícího k dané činnosti v daný okamžik.

Práce je tedy prostředkem k získání jiného hodnoceného statku, ať již přímo – samovýroba – či následnými směnami s ostatními, kteří si cení vašeho produktu, a kteří disponují vámi hodnocenými statky. Hra je cílem sama o sobě, zároveň však pro vás může mít další hodnotné důsledky. Třetí (nezajímavou) kategorii tvoří fyziologické nutnosti (zejména spánek), i o těch však lze zčásti a omezeně rozhodovat.

Pokud byste svou pracovní činnost vykonávali v nezměněném rozsahu i při absenci odměny, můžete si gratulovat, vyděláváte činností, jíž považujete za hru a veškerý váš čas je osobní. Nejčastějším případem zde zřejmě bude část umělců (a programátorů), kteří tvoří výhradně kvůli tvorbě samotné, a ona se ještě k tomu slušně prodá. Scénáristé plytkých filmů a dementních telenovel pro nespokojené a neúspěšné sem nepatří, ti apriori (a oprávněně) sází na vysokou prodejnost svých děl.

Širší a stále poměrně šťastnou skupinu tvoří ti, kteří by obdobu své pracovní činnosti při absenci odměny vykonávali v nižším rozsahu, avšak nikoliv nulovém. Zde bych si vsadil především na sportovce, ale též podnikatelé i zaměstnanci často zakotví u činnosti, která je zčásti „naplňuje“ (považují ji za hru) a zároveň v důsledku přináší hodnocené statky. Nejčastěji jde o činnosti, které pravidelně přinášejí nové výzvy a vyžadují tvůrčí úsilí. U podnikání zaručeno každodenně, avšak i servisní technik si může užívat odhalování a řešení poruch jako svého koníčka.

Poslední skupinu tvoří ti, kteří by obdobu své pracovní činnosti při absenci odměny nevykonávali vůbec. Pro ně je čas věnovaný činnostem v důsledku přinášející hodnocené statky jen a pouze prostředkem k těmto statkům (prací). Trávení poloviny bdělého času činností, jíž daná osoba shledává cele prostředkem a vůbec ne cílem, klade z pohledu seberealizace velmi vysoké nároky na trávení té druhé poloviny. Pasivní sledování výplodů výše zmíněných umělců seberealizaci bohužel nepřináší a pocity „prázdnoty“ televize nezalepí.   

Daná činnost tak může produkovat statky bez ohledu na to, zda je jednajícím vnímána jakožto práce (prostředek) či hra (cíl). Zároveň vnímání dané činnosti jako práce nezaručuje, že jejím výsledkem budou statky. V případě samovýroby tomu tak zpravidla bude, poněvadž producent statku je zároveň jeho spotřebitelem a zpravidla ví, co si vyrobit, aby to sám hodnotil.

Avšak v případě výroby statků pro následnou směnu za jiné producent musí odhadovat hodnocení ostatních, aby  s nimi byl schopen směnit své (zatím potenciální) statky za jejich produkty, které považuje za statky on (mají pro něj hodnotu). Produkce (tvorba statků) není charakterizována pocitem „jak moc pracujete“, nýbrž hodnocením výsledků vaší činnosti ostatními (přehlédneme-li případ samovýroby, jejíž podíl ve společnosti je nepřímo úměrný její civilizovanosti).

Producent musí znát odpověď nejen na relativně jednoduchou otázku, zdali jeho produkt někdo jiný vůbec bude hodnotit. Pouhé ano/ne mu nikdy nesdělí rozsah produkce, který bude schopen směnit s ostatními.

Mechanismus přenášející informace o hodnocení dnes již miliard účastníků ekonomické spolupráce demonstujících svá hodnocení v dobrovolných směnách svých produktů je cenový systém. Cenový systém se vyvine zcela přirozeně jako důsledek směn (obchodu) mezi ekonomickými subjekty. Každá směna generuje směnný poměr, např. jedno jablko za dvě hrušky či služba lékaře za láhev vína.

Dobrovolná směna je výsledkem opačného postavení daných statků na hodnotových škálách ekonomických subjektů. Obě strany (ex ante) předpokládají, že směnou získají (ex post mohou zjistit svůj omyl). Osoba A hodnotí výše získání dodatečné (mezní) jednotky statku x než vzdání se mezní jednotky statku y, osoba B hodnotí výše získání dodatečné (mezní) jednotky statku y než vzdání se mezní jednotky statku x. Provedou směnu a obě subjektivně získají více než daly, protože jejich hodnocení byla opačná. Hodnoty směňovaných statků nejsou „stejné“, odkaz na hodnotu bez uvedení pro koho je nesmyslný.

Z praktické nutnosti efektivního provádění směn se ze směňovaných statků brzy vydělí jeden či několik, vůči nimž budou kótovány směnné poměry ke všem ostatním statků. Tyto statky tak získají místo prostředku směny (peněz) a budou všemi ekonomickými subjekty nakupovány téměř výhradně za účelem jejich budoucího prodeje, nikoliv k užití ve spotřebě či produkci.

Mechanismus zajišťující produkci nejvíce hodnocených věcí (statků) tím nejhospodárnějším způsobem je kalkulace výnosů a nákladů v rámci fungujícího cenového systému. Efektivní kalkulace předpokládá existenci prostředku směny (peněz), který všechny směnné poměry převádí na jedinou jednotku (např. gramy kokainu, unce zlata, Koruny české). Zisk znamená tvorbu bohatství, ztráta spotřebu dříve vytvořeného bohatství. Kalkulace je zároveň tím zásadním nástrojem poskytujícím odpověď na adekvátní rozsah produkce daného statku.

Pokud cenový systém přestane být výsledkem dobrovolných směn ekonomických subjektů, tzv. trhu (popřípadě je jinak zkreslený, například velkými výkyvy v peněžní nabídce), producenti budou postrádat adekvátní informace o hodnoceních ostatních účastníků směn. Některé statky budou produkovat více, některé méně a některé vůbec, než by odpovídalo relativní důležitosti na škálách ekonomických subjektů.

Popsané jevy (systematické přebytky, nedostatky, nedokončená/neprodejná výroba) jsou charakteristickým znakem centrálně řízených ekonomik, kdy cenový systém neposkytuje informace o hodnotových škálách ekonomických subjektů, nýbrž o hodnotových škálách centrální plánovací komise. Její telepatické schopnosti ve službách lidu bohužel bývají velice mizerné.

Zároveň je lze pozorovat ve fázi deprese ekonomických cyklů, kdy je relativní cenová struktura narušena předchozím výkyvem (zpravidla zvýšením) peněžní nabídky. Třeba v USA mají (při daných cenách) přebytek neprodejných nemovitostí a neprodejné lidské práce (tzv. nezaměstnanosti).

… aneb neskutečnej ekonomickej elaborát na téma „mám víc času a jsem míň línej“ :-D.

Činnost na této fotografii Drugstar považoval za hru, nikoliv za práci. Kdyby ještě dostal zaplaceno, v důsledku by mu přinesla i jiné statky krom sebe samé. Produkoval by hrou a zabíjel by dvě mouchy jednou ranou. Měl by nesměnitelný (psychický) zisk ze hry a směnitelný zisk v podobě peněz, které by záhy na baru prodal za panáka vodky, jenž by spotřeboval a odvodil z něj opět nesměnitelný (psychický) zisk, který je ultimátním cílem veškeré spotřeby, ať již „hmotných“ či „nehmotných“ statků.