Ergonomie notebooku a co k tomu mému všechno připojuji

Je o mě obecně známo, že dávám přednost malým notebookům. Odrostl jsem v době, kdy notebooky ještě byly velmi drahé a kupovali si je jen ti lidé, kteří vážně potřebovali něco mobilního. Kupovat si místo stolního PC 17" obludy z rozmaru prostě nebylo v módě.

Dneska je situace jiná. Takový domácí notebook s úhlopříčkou 17" lze sehnat pod 20 tisíc a s trochou snahy už ani nebude mít integrovanou grafiku. Takové notebooky si koupí pouze ten, kdo je používá místo stolního počítače. Trochu tyto lidi obdivuji a trochu s nimi i soucítím. Ačkoli jsem velký zastánce notebooků obecně, tak jsem přesvědčen, že z hlediska ergonomie to prostě žádná velká bomba vážně není.

Displej

Jednou z věcí, co notebook jasně vymezují, je právě displej. Ty osazované v noteboocích bývají vždy na úrovni maximálně nejlevnější třídy stolních panelů. Průměrný notebook má úhlopříčku 15,4". Největší běžné notebooky mají 17,1". U stolních počítačů si ale kde kdo kupuje 19–22" a to je obrovský rozdíl. Malá úhlopříčka často znamená i nízké rozlišení, přestože to není pravidlem. Jsou i displeje (ty dražší), které mají vyšší rozlišení na stejnou úhlopříčku. Je to ale vážně taková výhra, či jen kompromis? Domnívám se, že jen to druhé. Vyšší rozlišení sice dostanete, ale daní za to budou velmi drobné pixely. Nakonec zjistíte, že se u notebooku hrbíte a mžouráte na to (ti šťastnější jedinci už budou mít zrak zdeformovaný – na dálku budou vidět špatně a na blízkost zas nebudou mít s podobnými displeji problém).

Vysoké rozlišení na malém displeji má výhodu v programech, kde jsou například velké toolboxy a je potřeba vidět, co nejvíce informací na jedné obrazovce. Dále ho ocení lidé, kteří potřebují mít na obrazovce dva programy vedle sebe. Pro mnoho dalších činností je ale zbytečné. U programování ve VS.NET a NetBeans jsem zjistil, že cokoli nad 1440x900 je skoro zbytečnost. Dívat se ale na miniaturní písmenka je akorát na škodu. Při psaní dokumentů, dělání tabulek a čtení webových stránek je to obdobné.

Mimo malé úhlopříčky, mizerného barevného podání a slabých pozorovacích úhlů přináší samotný notebook ještě jednu nevýhodu (dle mého názoru skoro nejpodstatnější). Správně by měl člověk mít horní hranu displeje přibližně ve výšce očí (ti z vás, co tento zápisek čtou z notebooku, nechť ho zkusí nadzvednout do této výšky a ucítí úlevu v oblasti krční páteře). U notebooku něco takového není možné. Klávesnice je vždy jen malý kousek od displeje a přitom každá z těchto součástí by měla být jinde. Displej vysoko a klávesnice zas nízko.

Z tohoto důvodu jsem počínaje svým posledním notebookem (FS Amilo Pro V3205) změnil preference. Radši budu mít rovnou celý malý notebook a doma ho budu používat v kombinaci s externím LCD (u těch předchozích už jsem tak stejně konal). Zvolil jsem jeden z těch nejdražších běžných displejů s úhlopříčkou 21" a rozlišením 1680x1050. Za tuto volbu jsem moc rád. Dokonale rovnoměrné podsvícení, úžasné pozorovací úhly (obraz vypadá ve většině použitelných úhlů barevně identicky) a geniální hloubka barev (vnitřně panel pracuje s 8bit barvami – všechny notebooky mají 6bit displeje). To vše zásluhou S-PVA obrazovky, která je kvalitativně o několik řádů jinde než cokoli, co se do dnešních nových notebooků montuje.

Pokud se rozhodnete pro obdobné řešení. Zjistěte si od stávajících uživatelů, jak je na tom s kvalitou VGA výstup notebooku, který jste si zvolili. Mohli byste být při vyšších rozlišeních nepříjemně překvapeni. Volba modelu s DVI (můj případ), nebo HDMI výstupem je pak úplně nejlepší.

Klávesnice

Velmi malý prostor je důvod často značně neergonomických klávesnic. Některé notebooky (hlavně těch věhlasnějších značek) mají klávesnice o mnoho lepší než lecjaký noname. Při výběru notebooku je dobré dát klávesnici velkou prioritu, pokud si nechcete přivodit nějaké problémy. Není to jenom o rozložení a velikosti kláves. Důležitý je i jistý chod a správný zdvih kláves. Obecně ale zas i u toho nejlepšího notebooku je problém, že malá klávesnice nutí nepřirozeně ohýbat zápěstí, která tak velmi trpí.

Protože můj vlastní notebook má klávesnici dost mizernou, externí byla celkem jasnou volbou. Na klávesnici píšu ohromná množství textu, takže jsem zvolil Microsoft Wireless Multimedia Natural Keyboard – „zlomenou“ klávesnici určenou pro náročné psavce. Mám ji od roku 2004 a zatím jede na druhý pár baterií. Absolutní spokojenost. Dřív jsem měl problémy, že mě zápěstí občas dokázala pěkně zabolet. Od doby, co používám tuto klávesnici, už žádné takové nemám.

Samozřejmě to neberte tak, že každá klávesnice je lepší než to, co má notebook. Pokud se budeme bavit o levných běžných klávesnicích, tak si vůbec nepomůžete.

Touchpad (a jiná polohovací zařízení)

Tady je znát kompromis notebooků asi nejvíce. Asi každý si ke svému notebooku nějakou tu myš nakonec dokoupil. Na cesty jednu také mám, ale nepoužívám ji. Touchpad mi přijde jako geniální způsob polohováním a nemohu si ho vynachválit. Jen je potřeba vybrat notebook, kde není problém se zpožděním kurzoru. Na touchpadu jsem tak zvyklý upravovat fotky, vytvářet prezentace a dělat veškerou běžnou práci. Dohrál jsem na něm dokonce i několik 3D akčních her :-). Cestovní mini myšku od Microsoftu nechávám doma v šuplíku a beru ji jen výjimečně.

Když jsem doma, tak samozřejmě používám velkou pohodlnou myš. Konkrétně MS Wireless Explorer 2.0. Je to poměrně velká a těžká myš přesně tvarovaná pro praváky. Mám dlouhé prsty, takže jiná než velká nepřipadá v úvahu. Tuto myš používám i při modelování a kreslení v kombinaci se svým Wacom Graphite 3 tabletem. Konkrétně tato kombinace je při mých kreativních náladách nepostradatelná. Malá „notebooková“ myš by mi byla stejně k ničemu jako touchpad.

Reproduktory a zvuková karta

Jestli má samostatný (stand-alone) notebook v něčem obrovskou nevýhodu, tak to je jednoznačně kvalita reprodukce zvuku. Kvalitně hrající reproduktory bohužel potřebují mnoho místa a to v notebooku nikde není. Od roku 1995, kdy se zvukovky v noteboocích konečně rozšířily, se pokročilo maximálně v tom, že je zvuk stereofonní (mimo subnotebooků, tam je stále jen jeden reproduktor). Byl jsem překvapen, kolik lidí ke svému notebooku vůbec žádné reproduktory nepřipojuje a opravdu si vystačí s tím, co notebook má. Jediný notebook, kde reproduktory za něco stojí, je Toshiba Qosmio (testoval jsem G40).

U mě byly naopak reproduktory hned druhou součástí, co jsem k notebooku připojil (hned po myši). Od jednoduchých bedniček jsem přešel před mnoha lety na 4.1 repro soustavu Creative Cambridge Soundworks FS1500 a u té jsem nakonec nějak zůstal, protože mi vyhovuje. Protože většina notebooků neumí analogem vyvést prostorový zvuk (můj předchozí ASUS A6Km to ale uměl), tak ji používám dohromady s externí zvukovkou Creative SoundBlaster Live! 5.1 External k maximální spokojenosti.

Externí zvukovka do USB dnes vyjde asi na 1000–1500,- Kč s DPH a nejde tedy o nic drahého. Zvukovka se dá také dokoupit do ExpressCard, či PCMCIA slotu. USB je ale dle mého názoru lepší volba, protože k notebooku stačí připojit jen jeden kabel a nepřekáží vám okolo kabely.

Co dál? Jsou notebooky správnou volbou?

Pokud má člověk k notebooku všechno to, co jsem právě vyjmenoval, tak už se ergonomií dostal na úroveň stolního počítače. Faktem je, že podobnou výbavu si určitě nedokoupí každý, protože cenou převyšuje běžné levnější notebooky (ty nejlevnější třeba dvakrát). Je to holt o prioritách, co vlastně člověk chce. Výhodu pak má ten, kdo přechází ze stolního počítače a všechno už má dokoupeno.

Pokud jde o mě, tak bych „stand-alone“ notebook asi nikomu nedoporučil jako primární počítač na dlouhodobou práci. Je sice určitě stylovější, ale ničíte si u něj své tělo a to není dobře.