Tolerance ve společnosti a nasraní důchodci

Právě jsem si jel tramvají číslo 24 z Karlova náměstí do Vršovic a vyslechl jsem si krásný monolog jednoho dědka, který se nasral, když začal v soupravě jeden mladší pán telefonovat. Nevmluvil nijak výrazně nahlas, ale dědka to tak popudilo, že na něj začal křičet (přes půl soupravy), zvedl se a běžel k němu, že mu jako ten telefonát bude rušit, stejně jako on je rušen při čtení svých novin.

Otázka je, kdo je vlastně v právu. Zaznělo tam v diskuzi něco o svobodě a o tom, že svoboda končí tam, kde člověk omezuje svobodu druhých. Jenže kdo tu vlastně koho omezoval? Dědek říkal, že byl omezován pánovým rozhovorem. Na druhou stranu přece dědek omezoval ostatní cestující tím, že vyžadoval ticho (které v přeplněné soupravě logicky stejně nebylo). V pokynech k přepravě nic není o tom, že v soupravě se nesmí mluvit, takže se lidé musí řídit svým nejlepším vědomím a svědomím.

Pán mu na to nic moc neřekl. Já jsem se jen tiše smál. Někdo si tohle zřejmě nechá líbit, ale je to správně? Proč bychom se měli omezovat podobnými psychicky narušenými lidmi. Kdyby promluvil na mě, pravděpodobně bych mu dal pěkný kapky. Kdybych žil podle logiky, kterou se dědek řídil, tak bych se zvedl, chytl ho za límec a vyhodil s tím, že smrdí jako chcánky a že tím omezuje mou svobodu. Myslíte, že by pokojně vystoupil, uznal chybu a šel pěšky? Já myslím, že ne ;-).

Ono já teda nevím, jak vám, ale mě vadí zápach exkrementů po celém vagóně podstatně více, než že si někdo potřebuje zatelefonovat.