Proč hodnota není cenou?

Tématem dnešního článku bude jedna z nejzajímavějších částí ekonomické teorie, pro mne osobně zřejmě nejzajímavější vůbec. Jsou jimi teorie hodnoty a teorie ceny, nerozlučně spjaté s teorií směny (katallaxií). Vyložit toto téma na krátkém rozsahu nebude jednoduché, protože se přímo dotýká nejzákladnější ekonomické otázky - co je bohatstvím a co není, jak dochází k jeho tvorbě a zániku. Korektní teorie hodnoty je též vposledku schopna objasnit, proč svobodné (nesocialistické) ekonomické systémy musejí  být produktivnější (vytvářet více bohatství) než systémy centrálního ekonomického řízení.

Teorie hodnoty

Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a hned na začátku naservíruji to nejdůležitější:

Hodnoty a hodnocení jsou zcela subjektivní. Pouze mínění jednajícího určuje, co je statkem (může sloužit k uspokojení nějaké jeho potřeby/přání/touhy) a co není. Statek není definován fyzikálně, chemicky, biologicky nebo jiným „objektivním“ způsobem. Pouze přesvědčení jednajícího o tom, že daná věc může sloužit jako prostředek k uspokojení některé z množství jeho potřeb/tužeb, z ní činí statek.

 Výše uvedený odstavec je zcela zásadní. Jinak řečeno:

Hodnotu věcem (nebo čemukoliv jinému) připisují lidé. Koncept bohatství existuje pouze v lidské mysli. Neexistuje žádná „vnitřní hodnota“ skrytá ve  věcech, tato hodnota se ani negeneruje na základě nějakého objektivního procesu, jako je vydání úsilí. Hodnota je důsledkem přesvědčení jednajícího o tom, že něco je adekvátním prostředkem pro uspokojení jeho potřeby/touhy. Pokud v něm toto přesvědčení z jakéhokoliv důvodu zanikne, zanikne pro něj i hodnota oné věci. Hodnoty „vyzařují“ od lidí směrem k věcem a jsou zrcadlem relativní důležitosti potřeb/přání/tužeb na škále preferencí daného jedince.

Upozorňuji, že se zatím bavíme o hodnotě pro jednajícího, nikoliv o ceně (směnném poměru). To přijde později. Jednající tedy řadí různé statky na své škále preferencí dle toho, jakou důležitost připisuje potřebě/přání/touze, jíž daným statkem hodlá uspokojit. Může to být hlad, žízeň, láska, přátelství, nové auto, krásná přítelkyně, dovolená v Karibiku. Řadí všechny statky na jediné škále preferencí, ať již jsou směnitelné (jídlo, pití, auto, občas krásná přítelkyně, dovolená v Karibiku) nebo nesměnitelné (láska, přátelství). Vždy dle toho vybírá alternativu jednání, jež se mu jeví jako nejlepší.

Subjektivita statku je přímým důsledkem subjektivity lidských potřeb a tužeb. Ano, lidé mají mnoho stejných potřeb (jídlo, pití, sex, bezpečnost, bydlení, láska, přátelství) a tak některé obecné třídy směnitelných a nesměnitelných statků jsou lidem až stoprocentně shodné. Jenže ani obsah těchto tříd pro různé lidi není stejný. Pro vegetariána například není maso adekvátním prostředkem pro uspokojení hladu. Jako takové pro něj má nulovou hodnotu, nepovažuje jej za jídlo. Stále však může být předmětem jeho jednání. Pokud očekává, že ho s někým smění za jablko, má pro něj hodnotu směnnou. Pokud to z jakéhokoliv důvodu dělat nechce nebo to neočekává a nedomnívá se, že by s ním mohl uspokojit něco jiného (například hlad svého psa), maso pro něj nebude předmětem jednání.

O tom, co je či není statkem a jednotkami určitého statku, rozhoduje jednající. Pokud se někdo domnívá, že astrolog mu je schopen vyjevit jeho budoucnost a zároveň o to stojí, služby astrologa pro něj mají hodnotu. Pokud se někdo domnívá, že každodenní modlitba a chození do kostela ho přivedou do nebe, mají pro něj hodnotu. Pokud někdo věří, že roh nosorožce přináší nadlidskou sílu a zdraví, má pro něj jako takový hodnotu. Osoba stejného pohlaví nemá pro heterosexuála žádnou hodnotu jako prostředek uspokojení jeho sexuálních potřeb. Pro homosexuála ano.

Zároveň i dvě fyzikálně/chemicky/biologicky shodné věci mohou být pro stejného jednajícího různými statky, stejně jako dvě fyzikálně/chemicky/biologicky rozdílné věci mohou být pro jediného jednajícího stejnými statky. Statek je definován míněním jednajícího o tom, jakou službu je daná věc schopna při uspokojování potřeby či tužby vykonat, nikoliv svými „objektivními“ vlastnostmi. Dvě stejné sklenice s vodou ze stejného zdroje naplněné do stejné výše jsou pro toho, kdo vodu v jedné z nich považuje za otrávenou, rozdílnými statky. Dva různé druhy piva jsou pro toho, kdo jejich službu při uspokojení žízně nebo opíjení se hodnotí stejně, stejnými statky. Pro pivaře-znalce nikoliv.

Bohatství a hodnota je čistě lidským a subjektivním fenoménem. Co bylo pro někoho cenné včera, nemusí být pro něj cenné dnes. Co včera bylo bezcenné, může dnes někdo považovat za hodnotné. Cokoliv má hodnotu jen jako prostředek uspokojení nějaké lidské potřeby či touhy. Neexistuje žádná „objektivní“, „vnitřní“ hodnota věcí sama o sobě. Co není považováno za hodnotné, nemá hodnotu. 

Lidé zároveň nikdy nehodnotí celé třídy (kategorie) statků. Hodnotí vždy konkrétní jednotky statku - a to ty, které mohou být předmětem jejich jednání, tzv. mezní jednotky. První jednotka statku vždy uspokojuje potřebu či touhu jedincem pociťovanou jakožto nejnaléhavější z těch, jež daný statek je schopen (u daného jedince) uspokojit. Jinými slovy první jednotka určitého uspokojuje cíl stojící v daný okamžik na jeho hodnotové škále nejvýše z těch, jež je daný statek schopen uspokojit.  Druhá jednotka stejného statku uspokojuje cíl stojící níže, třetí cíl stojící ještě níže atd.

Výše uvedený odstavec formuluje tzv. zákon klesajícího mezního užitku, který je základem ekonomické teorie a jakékoliv vědy o lidském jednání. Lidé hodnotí mezní jednotky statků a hodnotí je dle pořadí cílů na jejich škále preferencí, berou do úvahy jim dostupnou zásobu statků. Další (mezní) jednotka daného statku bude hodnocena níže než cíl stojící nejníže z těch, které je jednající schopen uspokojit s jemu již dostupnou zásobou onoho statku. Pokud máte k dispozici 10 litrů vody denně a nejnižší cíl, jež jste schopen s touto zásobou uspokojit, je mytí nohou (například 3 litry na pití, 1 litr na mytí obličeje, 2 litry pro psa, 3 litry na zalévání, 1 litr na mytí nohou), následující (mezní) litr vody, jež by jste mohl(a) získat, budete hodnotit níže než mytí nohou.

Stejně to funguje při vzdávání se (mezní) jednotky statku. Je hodnocena dle nejnižšího cíle, jež je u daného jednice schopna uspokojit. Pokud se výše uvedený jedinec bude muset vzdát jednoho litru vody, vzdá se společně s ním mytí nohou. Onen mezní litr vody pro něj měl hodnotu mytí nohou. Mohl by si svou zásobu vody rozdělit do 10 litrových nádob a napsat na ně účel, ke kterému je hodlá použít. I kdyby se mu jedna z nádob nadepsaná „Pití“ rozbila, neměla by pro něj tato ztráta hodnotu ztráty jednoho litru vody na uhašení žízně. Měla by pro něj hodnotu nejníže postaveného cíle, jež je litr vody schopen uspokojit, tj. mytí nohou. Litr vody nadepsaný „Mytí nohou“ by byl přesunut na uspokojení žízně. Při vzdávání se jednotky statku se jedinec vždy vzdává uspokojení nejníže postaveného cíle, jež je daná jednotky schopna uspokojit, a dle toho tuto mezní jednotku hodnotí.

Zde bych si dovolil poznámku k tomu, v jaké podobě se má možnost chudák začínající student ekonomie na VŠ seznámit s něčím tak zásadním, jako je zákon klesajícího mezního užitku. Většinou ho potká v podobě nějaké spojité konkávní křivky v dvourozměrném grafu, kde na horizontální ose je vyneseno množství statku a na vertikální ose užitek. Každá další jednotka statku (v případě spojité křivky je navíc statek zjevně považován za dělitelný na „nekonečně malé přírůstky“ a tyto přírůstky jako relevantní pro jednajícího!!!) tedy vzhledem ke konkavitě křivky přinese „menší přírůstek užitku“ než předchozí, jak je možno si také změřit na vertikální ose.

Tuto „učební pomůcku“ nemůže nikdo, kdo má všech pět pohromadě, vydávat za regulérní (plnohodnotnou) součást ekonomické teorie. Její pedagogickou hodnotu lze dokonce považovat za zápornou i jen jako ilustraci, jež měla být z učebnic ekonomie již dávno vymazána. Když fyzik pětiletému dítěti řekne, aby si atom představilo jako sluneční soustavu – se Sluncem jako jádrem uprostřed a ostatními planetami jako elektrony – ví, jaký dělá kompromis pro to, aby si zvědavé dítě udělalo alespoň nějakou představu o něčem tak abstraktním, jako je pro člověka atom. Ví, že když zájem o fyziku neztratí, brzy tento kompromis pochopí samo a na VŠ pohádku o atomu a sluneční soustavě opravdu neuslyší.

S křivkou užitku se však student ekonomie setká hned v úvodu. Napadnou ho otázky jako: V čem se měří užitek? V jakých jednotkách je vertikální osa? Co znamenají vzdálenosti na vertikální ose? Aha, je to jen ilustrace, užitek se prý neměří, je neměřitelný, teorie užitku není kardinální, ale ordinální. To ho na chvilku uklidní. Ale co je tedy ten mezní užitek? Jestli je to přírůstek užitku, musí být měřitelný. Potom zahlédne rovnici „rovnováhy spotřebitele“, kde je mezní užitek dělený cenou statku. Takže je to číslo, je měřitelný! Zeptá se znovu vyučujícího. Ne není měřitelný, ta rovnice je jen ilustrací… Dobře, co ale znamená to znaménko dělení? Dělit se přeci dají jen dvě čísla a pokud je užitek neměřitelný, nemůžu ho ničím dělit… Takže ta rovnice je nesmyslem? Ano … ale je to ekonomická teorie a musíte to umět na zkoušku. Aha, díky, asi půjdu jinam…

Užitek opravdu není měřitelný. Mezní užitek není přírůstkem užitku, nýbrž užitkem z přírůstku. Ten je pro jedince právě oním dalším cílem, který je schopen pomocí mezní jednotky statku uspokojit. Užitek je zcela subjektivní, neměřitelný, neporovnatelný mezi osobami a je neoddělitelně svázán se škálou preferencí jednajícího. Užitek z dané jednotky statku je spojen s pozicí cíle na škále preferencí jednajícího, jež ona jednotka uspokojuje. Cíl v daný okamžik preferovanější (například uhašení žízně) má vyšší užitek, než cíl stojící níže (například mytí nohou). Užitek cíle je synonymem pro jeho postavení na škále preferencí jednajícího a je zcela subjektivní.

Mezní přírůstková jednotka statku je hodnocena dle nejvyššího cíle, jež je schopna uspokojit, mezní úbytková jednotka statku je hodnocena dle nejnižšího cíle, jehož se jednající musí vzdát. Mezní užitek statku je potom hodnocením těchto cílů jednajícím.

Zákon klesajícího mezního užitku platí vždy. Neexistují zde výjimky. Mezní přírůstkovou jednotkou statku jednající vždy uspokojuje cíl postavený na jeho škále preferencí níže než jednotkou předchozí. Pokud v daný okamžik preferuje uhašení žízně před mytím obličeje, první litr vody vypije a s druhým si umyje obličej. Jinak řečeno: první litr vody pro něj měl vyšší užitek než druhý, protože uspokojení žízně hodnotil výše než mytí obličeje. Užitek neoznačuje psychologický pocit slasti, to, jak si jednající danou aktivitu „užíval“. Svým jednáním jedinec demonstruje svou škálu preferencí. První litr vody vypil, protože uhašení žízně hodnotil výše než mytí obličeje (měl pro něj vyšší užitek) a teprve s druhým si umyl obličej (měl pro něj nižší užitek, protože mytí obličeje hodnotil níže než uhašení žízně).

Kdokoliv tvrdí, že ze zákona klesajícího mezního užitku existují výjimky (čímž zaniká jeho status jakožto zákona), operuje s chybnou teorií užitku. V nejhorším případě je to demonstrováno tím, že ona před několika odstavci odsouzená křivka užitku je na svém začátku konvexní, snad protože druhou jednotku statku si jednající třeba může „více užít“. Něco takového je již absolutní ignorací a svědectvím ve skutečnosti nulového ekonomického vzdělání toho, kdo takový paskvil prezentuje. Zůstává smutným faktem, že mnoho vysokoškolských učebnic ekonomie takovýmto paskvilem stále je, a zdaleka to neplatí pouze v oblasti teorie užitku. Většinu těchto nedorozumění lze s klidným srdcem připsat neadekvátnímu používání matematiky v ekonomické teorii. O tom ale někdy jindy.

Shrnutí na závěr:

1. Hodnoty a hodnocení jsou subjektivní. Hodnota vždy existuje pro někoho, nikoliv "sama o sobě".
2. Jsou demonstrovány volbami, jež jedinec provádí, a lze je ilustrativně znázornit jako škálu preferencí (pořadí, do nějž by jednající seřadil alternativy jednání jemu dostupné v určitém okamžiku).
3. Hodnoty jsou statkům (směnitelným i nesměnitelným) přiřazovány na základě postavení cíle na škále preferencí jednajícího, jež je daný statek schopen uspokojit.
4. Hodnocení se týká konkrétních, mezních jednotek statků. Netýká se tříd statků, ale konkrétních jednotek, o nichž je uvažováno a jež jsou schopny sloužit k uspokojení určitého cíle.
5. Mezní přírůstková jednotka je hodnocena jako nejvyšší z cílů, který je schopna uspokojit. Mezní úbytková jednotka je hodnocena jako nejnižší z cílů, jehož se jednající musí vzdát.
6. Platí zákon klesajícího mezního užitku. Následující jednotka statku uspokojuje cíl postavený níže než jednotka předchozí, je tedy hodnocena níže (má nižší užitek).
7. Užitek (hodnotu) pro jednajícího nelze měřit, sčítat, odčítat, porovnávat mezi osobami.   

Teorie ceny (směnných poměrů) bude nakonec diskutována v jiném článku, aby tento nevyrostl do nezáživných rozměrů. Ceny statků jsme se tedy zatím ani nedotkli, nebyla předmětem tohoto článku. Hodnotu a cenu je nutné striktně rozlišovat (v hovorové řeči je termín hodnota často používán jako synonymum pro cenu; zde nikoliv). Zatímco článek o teorii hodnoty zahrnoval veškeré statky, včetně nesměnitelných (láska, přátelství, modlitba), tj. veškeré volby, které jednající provádí na základě své škály preferencí, článek o teorii ceny se z pochopitelných důvodů bude týkat pouze statků směnitelných. Co nelze směnit, nemůže mít cenu, i když to má hodnotu pro jednajícího. Co lze směnit, může mít cenu.