Obama, krize a odpovědnost

[Donald Luskin] [DS]

Barack Obama, „nejlepší řečník na světě“ (TM: všechny mediální společnosti) si příliš nepřidal na pověsti, když se ho britský politický novinář Nick Robinson zeptal, kdo je odpovědný za krizi. Obvykle slovně přesný a jasný Obama mumlal a zadrhával většinu z celé dvou a půl minutové odpovědi. John Crace pro nás rozkódoval, co si skutečně myslel:

Nick Robinson: Otázka na vás oba. Premiér opakovaně obvinil USA z odpovědnosti za krizi. Francie a Německo viní z krize USA a Velkou Británii. Kdo má pravdu? A není tato otázka v jádru debaty, co dělat nyní? Brown se okamžitě otáčí, aby odpovídal Obama. Před začátkem jeho odpovědi uběhnou 4 vteřiny. (Díky za nic, Gordy baby. Připomeň mi, abych tě jednou pověsil.)

Barack Obama: Řekl, řekl bych, že, mmm… pauza (vůbec nevím),… když se podíváte… pauza (kdo je sakra ten hnidopich Robinson?)… zdroj, zdroj krize… pauza (jen nějak pokračuj, chlapče),… Spojené státy zajisté mají podíl na… pauza (a jsem v tom až po uši) regulačním systému, který byl neadekvátní masivním změnám v globálním finančním systému pauza, zavírá oči (Tohle mi doma k dobru nepřičtou. Pomoc.). Myslím, že je to pravda… pauza (kdyby tak Nick Robinson zmizel) ... i zde ve Velké Británii… pauza (sakra, Gordon je hostitel, netahej ho do toho)… zde v kontinentální Evropě… pauza (jo, obviň všechny) a na celém světě. Vidíme stejný nepoměr mezi regulací a mmm… pauza (zase jsem se ztratil)… a vznikem vysoce integrovaných, mmm, globálních kapitálových trhů…. pauza (tak tohle je těžká improvizace). Nyní mne více zajímá… pauza (ty)…, jak vše dát do pořádku, nikoliv kdo je odpovědný. V USA jsme k tomu podnikli velmi agresivní kroky, nejen ohledně současné krize a zajištění adekvátní kapitalizace bank, mmm, tváří v tvář enormnímu mmm… pauza (proč jsem neodešel, když jsem měl navrch?)… poklesu v agregátní poptávce a kontrakci, která nastala. Z důležitějšího dlouhodobého hlediska zajistíme, že budeme mít, mmm, spolehlivé regulace, mmm, z nichž mnoho bude diskutováno nyní na summitu. Existuje souhlasný postoj například ohledně zaměření se nikoliv na právní podobu finančních produktů, nýbrž na risk s nimi spojený, jejich funkci a adekvátní regulaci, mnohem efektivnější koordinaci, mmm, mezi zeměmi navzájem, abychom mohli očekávat riziko. Zabývat se problematikou, mmm, derivátových trhů a ujistit se, že máme systém redukující riziko. Takže si myslím, … pauza (super, zmátl jsem každého včetně sebe), že existuje obrovský konsenzus ohledně toho, co musíme udělat, mmm… pauza (končím, čas na závěrečné blafy)… Věřím v pohled vpřed, nikoliv vzad.  

Přeloženo z The conspiracy to keep you poor and stupid, autorem článku je Donald Luskin.

Pokračování DS:

Snaha politické reprezentace najít viníka krize v nějakém jiném státu je poměrně zábavná. Skutečnost je obrazně řečeno taková, že si všichni podminovali vlastní dům a USA potom stiskly detonátor.

Krom obecné fundamentální příčiny každé krize v podobě manipulace úrokových měr a vysokého tempa růstu peněžní nabídky (to lze označit za systémové riziko) hrála roli ve vývoji současné situace též nevhodná regulace části úvěrového trhu v USA. Zaprvé se jedná o existenci “vládou sponzorovaných” hypotečních agentur (GSE), tj. Ginnie Mae, Fannie Mae, Freddie Mac a jim podobných (Sallie Mae). Ve spojení s vládním nabádáním (donucením) částečně úvěrovat klienty bez ohledu na jejich bonitu (Community Reinvestment Act) vzniká perfektní detonátor k odpálení náloží.

Banky tak vesele úvěrovaly kdekoho, poskytovaly hypotéky na 50 let se splácením jistiny až po 10 letech a podobné “super produkty”. “Nediskriminovaly” na základě bonity (schopnosti splácet úvěr). Věděly, že GSE od nich hypotéky odkoupí, tak proč by se staraly? GSE poté vydávaly dluhopisy, jejichž peněžní toky měly být kryté ze splátek těchto hypoték (tzv. sekuritizace), a nabízeli je investorům. Investoři vesele kupovali, protože nad agenturami se vznášlela všemocná ruka státu (Ginnie je vládní, ostatní původně vládní, později privatizované s tichou vládní zárukou, nyní jsou všechny opět efektivně vládní). Proč by se starali o riziko, když výnos tiše (Fannie a Freddie) či nahlas (Ginnie) garantuje vláda?   

Díky podpoře k rizikovým aktivitám a vládní záruce za tato rizika banky úvěrovaly, agentury skupovaly a sekuritizovaly, a investoři nakupovali dluhopisy jakožto “nízkorizikovou investici”. A bumbrlíčci rostli. Přitahovali kapitál, který by bez privilegií a vládních zásahů nikdy nepřitáhli. Například aktiva Fannie vzrostla z 0,5 bilionu dolarů na začátku roku 1999 na více než 1 bilion dolarů na začátku roku 2004. Aktiva Freddie byla na podobné úrovni. Pro srovnání, aktiva Microsoftu jsou okolo 0,065 bilionu dolarů, přibližně 15-krát méně. Microsoft je ve srovnání s bumbrlíčky (Fannie a Freddie) opravdu malinkatá společnost.

Nové peníze vytvořené poskytováním hypoték proudily do realit, zvyšovaly poptávku po nemovitostech a tak i jejich ceny. Bylo jen otázkou času, kdy bumbrlíčci začnou mít potíže se splácením svých závazků držitelům jejich dluhopisů, protože jejich dlužníci jim nebudou splácet. Potíže přišly na jaře 2007 a detonátor byl aktivován. Dominový efekt v inherentně vratkém finančním systému funguje velice dobře.

Obviněn byl “trh a (nemorální) kapitalismus”. Ano, kapitalismus nefunguje dobře, pokud má někdo vládní privilegia a díky vládním zárukám efektivně nenese majetkovou odpovědnost. Taktéž nefunguje dobře v prostředí centrálního řízení klíčových ekonomických veličin. Čím více budete nahrazovat majetkovou odpovědnost jinými regulacemi, tím hůře bude fungovat a tím více dalších regulací budete potřebovat. Majetkovou odpovědnost samozřejmě nelze očekávat od politické reprezentace a vládních organizací, pokud zdrojem jejich příjmu není produkce, nýbrž zdanění. Odpovědnost se v politice opravdu nenosí.

Ben “Vrtulník” Bernanke sice na oslavě 90.  narozenin Miltona Friedmana přiznal, že “Máte pravdu, Velkou depresi jsme způsobili my (centrální banka), ale díky vám se to již nikdy nestane.” Toto prohlášení dnes působí mírně úsměvně, úsměv však začne tuhnout, až Bennie a všichni ostatní začnou (za pár let) sklízet plody současných politik v podobě systematické přípravy USA na stagflaci, tj. pokles reálné produktivity spojený s vysokým růstem pěněžních cen (“cenové hladiny”).

Bennie svým prohlášením totiž překvapivě nemyslel fakt, že Fed od června 1921 do června 1929 natisknul 27,1 miliardy nových nekrytých dolarových bankovek a zvýšil tak podíl nekrytých dolarů téměř na 96%. Každý držitel dolarové bankovky byl tehdy právně (oficiálně) majitelem jednoho dolaru (1/20,67 unce) zlata. Vlastnictví bankovky znamenalo vlastnictví jednoho dolaru zlata, stejně jako vlastnictví akcie znamená vlastnictví podílné části majetku určitého podniku. Reálně však existovaly zlaté rezervy k pokrytí pouze 4% těchto nároků, zatím ale nebylo jasné, kdo konkrétně (ne)zapláče. Bylo jasné, že zapláčou téměř všichni.

Všechny válčící země krom USA se během první světové války oficiálně vzdaly zlatého standardu (vyhlásily bankrot), aby mohly válečné výdaje financovat tisknutím nových bankovek (a produktivní část obyvatel takto “legálně” odebírat majetek). Po válce se též stejným způsobem rozhodly provést “ekonomickou obnovou”, což vedlo k sérii hyperinflací a destrukci měn po celé Evropě. Po druhé světové válce byl příběh podobný (viz foto z Maďarska 1946). USA byly jedinou válčící zemí, která během první světové války nevyhlásila bankrot ve smyslu pozastavení směnitelnosti bankovek za zlato.

Po roce 1926 byl dolar již jedinou měnou, která opravdu oficiálně udržovala směnitelnost za zlato (i když reálně jí nikdy nemohl dostát). Fungoval tzv. “Standard zlaté devizy” (Gold-exchange standard), kdy USA udržovaly kompletní směnitelnost papírových dolarů za zlato, všechny ostatní země již směňovaly pouze za zlaté pruty, tj. velká množství zlata. Běžný občan si tak své bankovky za zlato mimo USA směnit nemohl.

Velká Británie navíc směňovala libry za dolary a ostatní země směňovaly své měny za libry. Pokud tak občan Francie chtěl své (oficiálně vlastněné) zlato skladovat doma a nikoliv v bance, musel si své franky směnit za libry, ve Velké Británii si libry směnit za dolary a nakonec odcestovat do USA a dolary směnit za zlato. Upozorňuji, že se nejedná o směnu ve smyslu obchodu, nýbrž o fyzické převzetí svého majetku, skladovaného bankou.

Na zlatě v USA tak byla vystavěna “obrácená pyramida” v podobě dolarů, liber a nad nimi všech ostatních měn. Dokonalá cesta do pekla v podobě Standardu zlaté devizy byla na světě. Nebylo jasné, kdy to vybouchne, ale bylo jasné, že se tomu nelze vyhnout. Všichni, až na pár střízlivých myslí, byli opilí “Novým věkem” nekončící produktivity pramenící ze zvyšování produkce barevného papíru. Standard zlaté devizy sloužil jako dočasná možnost zvyšovat peněžní nabídku po celém světě bez “obtěžujícího” závazku v podobě zlaté kotvy.   

Ale zpět k Benniemu. Bennie nevidí problém v tom, že po první světové válce byl vytvořen vnitřně nestabilní finanční systém odsouzený ke krachu, ani v konkrétním faktu, že díky tomu všechy země ve 20. letech tiskly jako o závod, burza šla neustále nahoru a nahoru, všechno to šlapalo, až… to najednou šlo dolů a právoplatní vlastníci zlata ho chtěli mít v rukou, nejen na papíře. Třešničkou na dortu byla vládní konfiskace veškerého (peněžního) zlata občanů v roce 1933 a několikadenní vynucené zavření všech obchodních bank v USA. Kongres dále prohlásil za ilegální “vyžadovat platbu ve zlatě”. “Zákonným platidlem” tak nyní mohlo být cokoliv krom zlata, co Kongres uzná za vhodné. Ústava Spojených států však praví, že pouze zlato či stříbro mohou být vyhlášeny “zákonnými platidly”…

Bennie má pocit, že když kalamita přišla, centrální banky byly příliš zdrženlivé a netiskly dále. Ony tedy tiskly, prý ale “nedostatečně”. Již první týden krachu (říjen 1929) Fed zčásti “daroval” bankám téměř 300 milionů dolarů (v dnešních dolarech přibližně 6 miliard, ano, není to bilion, jako od Bennieho) a poté snížil diskontní sazbu o čtvrtinu. Akciové trhy tak v listopadu 1929 začaly nachvilku opět růst.

Prezident Hoover poté v řeči pronesené 5. prosince 1929 vyzdvihoval reakci Fedu, jeho existenci a možnost manipulovat s bankovními rezervami a úrokovými mírami. Vyzval banky, aby ještě více využívaly snížených sazeb Fedu. Ministr financí se vyjádřil, že “je spousta úvěru k dispozici” a William Green, prezident Americké federace pracujících, prohlásil, že “Všechny faktory pro rychlé a svižné ekonomické oživení jsou přítomné a evidentní. V průběhu několika měsíců budou ekonomické podmínky v normálu.”

V roce 1930 Fed dále snížil svou diskontní sazbu o více než polovinu (celkově tak o dvě třetiny, ano, nikoliv na nulu jako Bennie) a dále navyšoval část rezerv bankovního systému pod svou kontrolou. Rezervy, které pod kontrolou neměl, se přirozeně snižovaly. Kongres též 3. července 1930 schválil “stimulační balík” v podobě veřejných výdajů ve výši 915 milionů dolarů (přibližně 20 miliard dnešních dolarů, ano, opět to nejsou bilióny jako dnes), jehož součástí bylo i vybudování Hooverovy přehrady na řece Colorado.

Bennie a jeho kámoši z Bílého domu se poučili, zmoudřeli a vědí, že miliardy jsou málo (a úrokové míry nad nulou jsou příliš). Vynásobili si je tedy tisícem a čekají, co se stane. Za chvilku to budou dva roky od prvních potíží na hypotečním trhu a reálná produktivita klesá. Ona časem začne růst, ale co bude následovat, až se Bennieho inflační monstrum probudí, nafoukne a splaskne? Vynásobí si bilióny tisícem a úrokové míry srazí pod nulu? Na tohle přemýšlení má naštěstí zatím dost času a možná to ani nebude řešit on. Kdo ví, co kluci vymyslí za “nový finanční systém”.  

Nic kloudného to nebude, protože jediným kvalitním řešením je nepřítomnost státu ve finanční oblasti, a je celkem naivní očekávat, že Leviathan (a s ním spříznění velcí bankéři) se vzdají své sto let budované pozice “ochranářů” (rozuměj parazitů) finančního systému. Namísto majetkových práv a majetkové odpovědnosti to jsou “autority” a akademikové, kteří se již sto let víceméně starají o pořádek (rozuměj chaos) ve finanční oblasti. Jedno století nevídaných finančních krizí, hyperinflací, stagflací a rozpadů měnových systémů máme za sebou. Další je před námi.

“Vláda USA má k dispozici technologii zvanou tiskařský stroj (dnes její elektronický ekvivalent), která jí umožňuje vytvořit libovolný počet dolarů s nulovými náklady. Zvyšováním nabídky dolarů, nebo jen důvěryhodnou hrozbou v též, může vláda USA snížit hodnotu dolarů vzhledem k ostatnímu zboží, což jinak řečeno znamená zvýšit dolarové ceny všeho ostatního. Vláda tak ze svého rozhodnutí může vždy generovat vyšší agregátní poptávku a tedy i vyšší (cenovou) inflaci.”

- Ben Bernanke, 21. 11. 2002

Poznámka na závěr:

“Adekvátní kapitalizací” Obama nazývá napumpování 750 miliard dolarů přebytečných rezerv do bankovního systému. Zdá se, že “kapitál” lze vytvořit pouhým účetním zápisem. Hloupí lidé chodí do práce a produkují, a ono to jde tak jednoduše. Až se banky trochu oklepou a začnou nad těmito rezervami vytvářet nové peníze, máme se na co těšit. Přebytečné rezervy (přesahující rezervní povinnost) nejsou centrálními bankami úročeny, z pohledu obchodních bank se tak jedná o zcela “mrtvé peníze”. A banky nic do polštáře neschovávají.

Prvně začnou zřejmě nakupovat nějaká “bezriziková” aktiva, která nemusejí být kryta kapitálovými požadavky. Ještě donedávna byl “bezrizikový” například stát Island. “Bezrizikovost” spočívající v možnosti získávat majetek nikoliv produktivní činností, nýbrž zdaněním, má také své meze, zvláště když takový “bezrizikový” subjekt konzistentně utrácí více, než zdaněním získává, tj. žije na dluh. A to jsou všechny “vyspělé” státy.

Pro příště zřejmě přeložím jeden z článků “Fannie Mae distorts markets”, “Who made the Fannie and Freddie threat?” či “Freddie Mac: A Mercantilist enterprise”, které vyšly mezi lety 2002 – 2005 na LvMI a jasně upozorňovaly na netržní zdroje jejich růstu a s tím spojená rizika. Citace z posledního uvedeného (14. 3. 2005): “GSE jsou pokřivením svobodného podnikání a jejich podstata je neslučitelná s trhem…Skutečným problémem je otázka, kdo nese riziko? ... Nejvíce znepokojující je fakt, že v případě krachu budou muset solvenci Freddie zaručit daňoví poplatníci… Den, kdy Freddie měla být připravena o svá speciální privilegia, je dávno za námi. Současný stav je perverzí na trhu.”