Environmentalismus je socialistická cesta do pekla

MyEgo.cz

home foto blogy mywindows.cz kontakt

Environmentalismus je socialistická cesta do pekla

Politika 23.03.08

Dnešním článkem se pokusím objasnit můj názor na péči o životní prostředí, hysterii kolem globálního oteplování a environmentalistické politické hnutí. Bude kvalitnější syntézou předchozích článků na toto téma a přidá několik nových postřehů, zřejmě tedy nebude nejkratší. Vezmu to totiž dosti zeširoka.

Všechny zarputilé environmentalisty předem upozorňuji, že jsem vyrostl na venkově, miluji čistý vzduch, lesy, vodu, hvězdné nebe a klid na přemýšlení. V Praze pracuji a i když je to relativně čisté velkoměsto, nežil bych tam ani za zlaté prase, jezdím každý den zpět do lesa. Tyto mé hodnoty mne však neopravňují k přehlížení jistých souvislostí ve společenské interakci a bezhlavému diktátu těchto hodnot ostatním, jehož nevyhnutelné důsledky jsou mnohými v rámci jejich propocených trenek v očekávání nadcházející apokalypsy nekriticky přehlíženy.

Termín „enivronmentalismus“ a „environmentalista“ si vyhrazuji pro organizované politické hnutí a jeho zastánce, jejichž konečným cílem je řízení životního prostředí na globální úrovni stanovováním limitů na vše, co uznají za vhodné, a jejich následné prosazování politickým násilím. Nemíním tím nikoho jen proto, že má dobrý pocit z třídění odpadu, že preferuje čistší technologie a energetické zdroje, že si kupuje bio produkty a nejezdí autem.

Každý dospělý a zralý lidský jedinec si uvědomuje kauzalitu ve společenské interakci, cítí odpovědnost za své jednání a důležitost jistých obecných pravidel chování, bez nichž by poklidný společenský život nebyl možný. Nevraždí, nekrade a snad i protistranu upozorní, pokud se ona zmýlí v jeho prospěch. Nepálí na zahradě pneumatiky, když sousedi suší prádlo, respektuje majetková práva ostatních a nedělá si na základě své závisti nárok na něco, co mu nepatří. Nemá pocit, že má právo na něčí majetek jen proto, že je homo sapiens.

Také si uvědomuje, že žije ve světě, který není rájem, ve světě, kde získání čehokoliv cenného ho stojí úsilí, čas a vzdání se něčeho jiného. Uvědomuje si, že všechno má svůj náklad a nic cenného není zdarma. Ví, že jeho předkové museli bojovat o holé přežití, že ještě nedávno čtvrtina dětí zemřela do jednoho měsíce po porodu a mnoho dospělých nepřežilo svůj třicátý rok. Ví, že tato planeta nebyla stvořena pro něj, jeho utopické blaho a štěstí. Jen mlhavě si však již dokáže představit, co mohlo znamenat stát tváří v tvář přírodě, jejím predátorům, vrtkavým rozmarům a obrovské síle, jíž lidský život a štěstí vůbec nezajímá.

Žije si svůj bezpečný a pohodlný život, mnohem pohodlnější než ti neprivilegovanější před několika generacemi. Považuje ho za samozřejmost. Má ke svému životu k dispozici vybavení a prostředky, o nichž se ještě jeho prarodičům ani nesnilo. Nechápe, kde se berou, jen ví, že když někomu prodá svou práci, bude si potom moci pořídit něco z toho blahobytu, který se objevuje kolem něj. Většinou děkuje vědě jakožto zdroji všech těch skvělých prostředků, které mu umožňují žít život nad úrovní animální existence, dnes občas i život přímo bezstarostný nebo alespoň povětšinou zábavný.

Nemá pocit, že všechno to bohatství  kolem něj by mohlo zmizet, že by mohlo být zničeno a spotřebováno. Nezná jeho původ, neví, jak vzniká, jak roste, co k tomu potřebuje. Má pocit, že pokrok je otázkou vědy a technologie, nikoliv společenské organizace, právního rámce a pravidel mezilidské interakce. Hodnot a filozofie zastávaných jedinci, které se materializují v jejich jednání.

K čemu je však špičková znalost technologie stavebnímu inženýrovi, který je schopen vyprojektovat stavbu mrakodrapu, když se ocitne na pustém ostrově? Bude si tam díky ní moci postavit mrakodrap nebo si prvně bude muset vyrobit nůž, sekeru, polena a nakonec snad skončí s průměrným srubem? Neznal snad dostatečně vědu a technologii? Pokud by se počet lidí zredukoval na několik stovek tisíc a jejich bohatství by bylo zničeno, k čemu by jim byla znalost všech těch technologických postupů, které by najednou nemohli využít? Co by jim chybělo?

Chybělo by jim to bohatství, neboli zdroje či kapitál. Neboli uskladněné předchozí úsilí. Veškeré bohatství lze zničit, veškeré bohatství lze spotřebovat. Společenská teorie, jejíž nevyhnutelným důsledkem je spotřeba bohatství a návrat do barbarství ve jménu jiných, „lidsky vyšších“ hodnot, se nazývá socialismus. Jedná se o filozofii zásadně anti-humanistickou, pro-animální, jejímž konečným cílem je zbavení člověka „pout civilizace“ a jeho návrat do zasvěceného ráje kmenové společnosti. „Socialismus je touhou žít život divocha“, touhou být opět členem obrovského kmene se společnými cíli, které jsou běžně identické s cíli svrchovaného diktátora. On jako jediný může používat vlastní rozum a úsudek beze strachu rozporu s oněmi cíli. Jsou totiž jeho vlastními.

Společenská teorie, v níž je každému dovoleno sledovat vlastní cíle v rámci prostoru, do něhož nikdo jiný (bohužel běžně kromě vlády) nemůže beztrestně zasahovat, se nazývá kapitalismus (liberalismus). Tento vlastní prostor (majetek) lze rozšiřovat pouze vlastním úsilím a dobrovolnou směnou s ostatními. Při každé směně se mezi směňovanými statky vytváří směnný poměr – cena – a spontánně se organizují místa vyhrazené směnám – trhy. Ceny reflektují vztah dostupnosti (vzácnosti) daných statků (nabídka) a jejich hodnocení účastníky směny (poptávka). Neustále tak odhalují relativní vztahy mezi směňovanými statky a pružně reagují na změny v oněch fundamentálních datech – dostupnosti a hodnotových škálách účastníků směny.

Jeden nebo více směňovaných (obchodovaných) statků začne být používán jakožto prostředek směny. Je tedy téměř vždy a téměř každým poptáván proto, aby byl dále za něco směněn. Předurčí jej pro to jeho vlastnosti – relativní vzácnost, snadná dělitelnost a trvanlivost. Během tohoto procesu začnou všichni účastníci směny kótovat své nákupní a prodejní ceny směnným poměrem k tomuto statku – právě proto, že je stále více přijímán jako protihodnota v jakékoliv transakci. Tento statek (peníze) se tak stane jednotkou, díky níž bude možné okamžitě porovnávat směnné poměry mezi jakýmikoliv obchodovanými statky.

Výsledkem tohoto vývoje je zcela nejzásadnější aspekt kapitalismu a svobodného trhu: cenový systém a následná schopnost ekonomické kalkulace. Cenový systém a ekonomická kalkulace slouží k předávání informací mezi dnes již miliardami účastníky ekonomické spolupráce. Koordinuje jednání každého účastníka této dobrovolné spolupráce mnohem účinněji než jakákoliv plánovací komise. Každý může okamžitě zjistit, zda jeho jednání zdroje a bohatství vytváří (je ziskové) nebo spotřebovává (je ztrátové). Zisk, tedy přebytek výnosů nad náklady, je jediným objektivním kritériem ekonomické racionality a tvorby bohatství. Ztráta je naopak objektivním kritériem ekonomické iracionality a spotřeby bohatství.

Osoby úspěšné v odhalování ziskových příležitostí, vytváření bohatství, akumulaci zdrojů a jejich rozšiřování, se  nazývají podnikatelé. Berou na sebe rizika špatného odhadu budoucích preferencí účastníků směny. Díky cenovému systému a možnosti ekonomické kalkulace však vždy mají k dispozici test relevance těchto odhadů. Své jednání neustále přizpůsobují kritériu ekonomické racionality a pokud se ve svém odhadu mýlili, jsou potrestáni úbytkem vlastního majetku. Neustále hledají racionálnější využití svých zdrojů v cestě za jejich rozšiřováním a jediným způsobem je správný odhad budoucích preferencí ostatních účastníků směny.

Přesně toto je důvodem ekonomického selhání všech socialistických systémů, v nichž chybí instituce soukromého majetku se vším všudy a tedy i cenový systém vytvářený neustálou interakcí mezi dostupností zdrojů a preferencemi účastníků ekonomické spolupráce. Jediné preference, které jsou v těchto systémech realizovány, jsou preference svrchovaného diktátora a potažmo jeho plánovací komise. Nebozí vesničané v komunistické Číně byli nuceni roztavit své zemědělské náčiní, aby se vykázala vysoká výroba oceli, protože „to bylo dobré“ – v očích svrchovaného diktátora samozřejmě. Následný hladomor nikoho příliš nevzrušoval, protože znakem všech socialistických systémů je nadřazení souboru hodnot svrchovaného diktátora nad cokoliv jiného.

V socialistických systémech jsou tedy sledovány hodnoty svrchovaného diktátora a jeho plánovací komise bez ohledu na jejich ekonomickou racionalitu. V čistém socialismu (jež nikde realizován nebyl) toto kritérium zcela chybí, nelze tedy vůbec zjistit, zda daná činnost kapitál a bohatství spotřebovává či vytváří. V reálných socialistických systémech je fungování cenového systému v různé míře potlačeno či odtrženo od jeho determinujících faktorů nabídky a poptávky. V ekonomickém systému potom existují systematické přebytky či nedostatky odvislé od chybného odhadu (ten správný však není možný!!!) preferenčních škál jednotlivců plánovací komisí. Dochází buď k čisté spotřebě kapitálu nebo k jeho nižší tvorbě a obnově ve srovnání se svobodnější ekonomikou, kde je cenovému systému dovoleno plnit svou informační funkci ve větší míře.

Proč však vyprávím celou tuto pohádku? Pohádku, kterou mnohem podrobněji vyprávěl Ludwig von Mises již v roce 1922 ve svém Socialismu. Téměř nikdo ho však neposlouchal, všichni chtěli ten svůj sen, sen divošského kmenu se společnými cíli, ať již to byl národ a čistá rasa nebo dělnická třída a absolutní bratrství. Všichni to chtěli vyzkoušet. Stejně tak dnes všichni chtějí svůj sen o čistém a kvalitním životním prostředí předat do rukou národních a mnohem častěji celosvětových nadnárodních plánovacích komisí, které budou regulovat kroky každého jednotlivce a podniku, aby svým životem Matku Zemi nepošlapal v míře větší, než oni uznají za vhodné.

Každý dospělý a duševně zdravý jedinec preferuje čistý vzduch před špinavým, čisté řeky před znečištěnými a zdravé lesy před umírajícími. Je to obecná lidská vlastnost, jež člověka činí člověkem. Schopnost porovnávat různé alternativy a vybrat z nich tu lepší, vhodnější, výhodnější. Racionalita. Každý chce mít lepší životní prostředí. Co je však lidským životním prostředím? Je to nedotčená příroda? Je to zima, vlhko či sucho a vedro bez přístřešku? Je to neustálé ohrožení od přírody a jejích nástrah, stovek nemocí a predátorů? Je životní prostředí člověka stejné jako životní prostředí psa?

Není. Člověk je díky rozumu schopen cíleně přetvářet podmínky, do nichž se narodil, aby mu poskytovaly kvalitnější život a životní prostředí. Kvalita lidského životního prostředí je určena kvalitou života, které mu toto prostředí poskytuje, souhrnem možností, jež mu dává. Nachází se v kvalitnějším životním prostředí člen expedice na Jižní pól nebo běžný obyvatel Prahy? Jak dlouho a v jaké kvalitě by každý z nich ve svém životním prostředí přežil? Nedotčená příroda není zrovna kvalitním životním prostředím a všem proponentům této myšlenky bych doporučil pár měsíců v nedotčené přírodě, samozřejmě bez všech vylepšení tohoto přirozeného prostředí ve formě vybavení. Většina z nich by se zřejmě už nikdy nevrátila. Nikoliv proto, že by se jim tam tolik zalíbilo.

Člověk tedy neustále přetváří své podmínky tak, aby mu poskytovaly kvalitnější život, kvalitnější životní prostředí. Krátce řečeno jedná neboli vykonává ekonomickou aktivitu. Důvodem jakéhokoliv jednání neboli ekonomické aktivity je změna současného stavu za stav budoucí, který bude pociťován jakožto lepší a kvalitnější. Veškerá ekonomická aktivita se děje s myšlenkou na zlepšení životních podmínek daného jedince. Je vždy nutně změnou původních, daných či nalezených podmínek, do nového stavu.

Při tomto přetváření svého okolí k obrazu svému využívá zdroje: své úsilí (práci) a čas, v němž transformuje původní nedotčenou přírodu do jemu přijatelnější podoby. Část výsledků tohoto úsilí, která není spotřebována, se stává kapitálovými statky. Ty mu pomáhají produkovat ostatní statky rychleji a s menším využitím ostatních zdrojů. Jsou uskladněným předchozím úsilím a přesouvají jej v čase k výrobě stále více kapitálově náročnějších statků, jež by jinak vyrobit možno nebylo. Viz například ten mrakodrap na pustém ostrově. Při této činnosti často nevratně transformuje mnoho přírodních zdrojů, například ropu, uhlí, různé kovové rudy či dřevo.

A nyní se dostáváme k doktríně omezených přírodních zdrojů, jež zastává i mnoho velmi inteligentních jedinců. Mají pocit, že protože je Země jistě konečná a omezená, stejně tak jsou konečné i její přírodní zdroje a proto bychom v lepším případě měli alespoň uvalit zdanění a kvóty na těžbu a spotřebu ropy, uhlí, kovových rud, vody. V horším případě navrhují tyto zdroje zcela nechat ležel ladem. Představují si apokalypsu, která nastane, až budou tyto zdroje vyčerpány. Co si potom ubohé lidstvo počne?

Proti tomuto pohledu existují dvě naprosto zásadní námitky. Tento misantropický pohled totiž přehlíží jak mnoho faktů o samotné přírodě, tak zejména samotnou podstatu člověka, proces vývoje, čas. Už na začátku 19. století se T. R. Malthus vytasil s prvním matematickým modelem ohledně vývoje společnosti. Jeho předpokladem byl exponenciální růst obyvatel a lineární růst produkce potravin. Závěrem byla jasná blížící se apokalypsa a nezbytná role válek, morových epidemií, vysoké dětské úmrtnosti a zejména hladomoru jakožto faktorů regulujících velikost lidské populace. Jak smutné a zároveň směšné.

Ve stejné pozici se dnes nacházejí všichni proponenti doktríny omezených přírodních zdrojů. Prvně se zaměřím na onu omezenost, posléze na matematické modely a přehlížení času a procesu vývoje. Země je obrovská koule přírodních zdrojů. Obrovská masa chemických prvků a sloučenin, které člověk může využívat k tvorbě bohatství a kapitálových statků. Každý proponent doktríny omezených zdrojů si musí odpovědět na otázku, proč ceny základních surovin vyjádřené ke konstantní peněžní nabídce i přes neustálé zvyšování poptávky a zdanění už desetiletí klesají.

Jednoduše proto, že zvýšená kapitálová vybavenost umožňuje nalézat a využívat stále nové zdroje a lepší způsoby získávání těchto užitečných surovin ještě rychlejším tempem, než se zvyšuje jejich spotřeba. Například Kanada má obrovské zásoby ropy v podobě ropných písků, která zatím není ve větší míře extrahována, protože se jedná o kapitálově náročnější způsob jejího získávání. Už nyní je největším dodavatelem ropy pro USA a při současném tempu produkce by její zásoby ropy vydržely 182 let. Samy USA mají rozsáhlé zásoby ropy v podobě ropné břidlice, z níž se ropa zatím téměř vůbec nezískává. Při současné spotřebě ropy v USA by vydržely 110 let. Člověk se zatím opravdu jen „škrábe po povrchu Země“ a jestli se něco neblíží, tak je to nedostatek energetických a přírodních zdrojů. Ten bude moci být zapříčiněn pouze politikami, které povedou ke spotřebě kapitálu, ať již zdaněním, kvótami či absolutním zákazem využívání fosilních paliv.

Ve 3. století byla napsána tato slova: „Svět zestárnul a ztrácí svou dřívější svěžest. Je svědkem svého vlastního úpadku. Jak déšť, tak sluneční svit mizí; zásoby kovů jsou téměř vyčerpány; rolník selhává na poli, námořník na moři, voják v táboře, upřímnost na trhu, spravedlnost u soudu, harmonie v přátelství, dovednost v umění, disciplína v morálce. Toto je rozsudek nad světem, že vše, co má začátek, musí zaniknout…“. Autor těchto slov by se asi divil, kdyby viděl dnešní vyspělé oblasti.

Je nutné si uvědomit, že množství využitelných přírodních zdrojů je mnohem více otázkou kapitálové vybavenosti, která umožňuje nalézat a využívat další a další zdroje nerostných surovin a způsoby jejich extrakce. V tomto ohledu je lidstvo stále mnohem více na začátku než na konci a jediná síla, která může zabránit neustálému zvyšování dostupnosti přírodních zdrojů, jsou politiky spotřeby kapitálu. Otázka zdrojů pitné vody může být například vyřešena odsolováním a čištěním mořské vody a následnou dopravou do vnitrozemí. Nikdo snad nepochybuje, že vyschnou oceány. Ve chvíli, kdy by se tato alternativa ukázala jakožto dostatečně výhodná, nevedla by ke spotřebě kapitálu a nebylo by jí politicky bráněno, objevilo by se dostatek poskytovatelů této služby.

Nyní jsme se dostali k jádru diskuze, což jsou náklady zelených alternativ. Mnoho lidí například nechápe fakt, že pokud (čísla si vymýšlím) jaderná elektrárna vyrobí 1 kWh elektřiny v průměru za 1 Kč a solární panel za 15 Kč, při realizaci alternativy solárního panelu na úkor jádra dochází ke spotřebě bohatství ekvivalentnímu 14 Kč za 1 kWh elektřiny. Dnes jsem viděl článek s názvem „Německý parlament pojede jen na obnovitelné zdroje.“ Tomu říkám hrdinství, sebrat někomu přes 3 miliony Eur ročně a následně se bít do prsou, že využíváte zelené zdroje. Do této částky navíc nejsou zahrnuty dotace poskytovatelům zelené energie.

V důsledku environmentalistické lobby například nikdy nezačala fungovat jaderná elektrárna Shoreham na Long Island, která byla v roce 1984 postavena za 5,5 miliardy dolarů. V roce 1994 byl její reaktor rozebrán. Avšak i samotní environmentalisté se začínají vracet k jádru jakožto lepší alternativě k jejich novému úhlavnímu nepříteli, oxidu uhličitému. Ten se stal hlavním aktérem všech katastrofických scénářů, jimiž je chudák běžný občan dnes a denně bombardován masmédii ze všech stran. Jeho koncentrace v ovzduší se dnes pohybuje kolem 385 molekul oxidu uhličitého na jeden milion molekul ostatních plynů.

Vědci se předhánějí v prezentaci matematických modelů globálního oteplování závislého na koncentraci oxidu uhličitého v ovzduší. Předpovídají konkrétní zvýšení hladin oceánů, změny klimatu, mořských proudů, zvýšení teploty. Musím se usmívat, když slyším lidi stěžovat si na nespolehlivost předpovědi počasí v řádech dnů, týdnů či měsíců a na posvátnou úctu, s níž naslouchají předpovědím počasí v řádech desetiletí, většinou spojených s předpovědí vývoje celého ekosystému a geosystému. U zvlášť talentovaných akademiků se k tomu připojí i předpověď toho nejkomplexnějšího, nejnevyzpytatelnějšího systému, závislého na akcích miliard lidí – ekonomického systému.

Jeden z nositelů „Nobelovy ceny za ekonomii“ například publikoval studii, jež by se dala shrnout do věty: „Pokud se nesníží produkce oxidu uhličitého o x procent do y let, svět bude ztrácet w procent svého produktu ročně.“ Předně stojí za zmínku, že žádná „Nobelova cena za ekonomii“ neexistuje, jedná se doslova o „Cenu Švédské centrální banky za ekonomii na památku Alfreda Nobela“, tedy cenu od švédské státní instituce. Někteří potomci pana Nobela striktně vystupují proti všeobecnému označování této ceny za Nobelovu, protože u Pepy z Vidlákova to samozřejmě budí další zdání neomylné autority.

Jedna z námitek k této studii byla, že autor očekávané ztráty diskontoval příliš nízkou úrokovou mírou, takže výsledný náklad se zdál být nadhodnocený. Divím se, že se tento nesmysl, jehož účelem mohlo být pouze přivolání pozornosti médií a grantových agentur na svou osobu a politická lobby, vůbec někdo obtěžoval takto konstruktivně komentovat. Tohoto génia, jež je schopen s dostatečnou jistotou předpovědět zároveň vývoj klimatu, ekosystému a ekonomik v různých částech světa, bychom měli vynášet mnohem výše. Jeho talent lze těžko vyjádřit nějakou prašivou cenou od centrální banky. Měl by se stát alespoň ředitelem Země nebo Microsoftu. Proč ho vlastně Microsoft již dávno nezaměstnal? Proč už vlastně dávno nezaložil tu nejúspěšnější společnost na světě? Vždyť celé úspěšné podnikání je jen správný odhad budoucnosti. A v tom je zřejmě extra kádr.

Podobně vyznívají všechny studie různých nadnárodních organizací o tom, že „snížení emisí oxidu uhličitého je snadné a vyplatí se to“. Nebozí a zabednění podnikatelé zřejmě potřebují pořádnou lekci o tom, co se vyplatí. Jejich zaslepenost jim brání vidět ty miliardy válející se na chodníku a čekající na ty, co odhodí ty odporné neobnovitelné zdroje energie a nakoupí solární panely. Jak to, že už dávno nezkrachovali, neználci?

Možná se slovy „vyplatí se to“ nemyslí ten odporný podnikatelský zisk a tvorba majetku, ale oddálení nyní již nevyhnutelné změny Matky Země na neobyvatelné peklo. Ušlechtilý to cíl. Stejně jako cíl „aby se všichni měli stejně dobře“ nebo „aby národ byl čistý“. Kdo by se nechtěl podílet na tak ušlechtilých a velkolepých cílech, které hnou srdcem každého, jenž není bezohledným egoistou sledujícím jen svůj prospěch, ale má taky ten nezbytný smysl pro skupinu, společnost a společné lidské cíle a hodnoty? Kdo by nechtěl zachránit svět a společnost, zvířata, rostliny a Matku Zemi? Každý může přispět svým dílem, každý může být dobrým soudruhem! Společně můžeme zabít Člověkomedvědoprase!

Tak jsem trochu odlehčil debatu o globálním oteplování. Jeden z omylů, díky němuž se kdekomu sevřou půlky při poslechu o vzestupu teploty tam, mrazu jinde a růstu hladiny oceánů, je přehlížení času a procesu vývoje. Pepa z Vidlákova si představí dnešní svět za sto let plus 30 cm hladiny oceánů navíc a samozřejmě vidí totální chaos. Říká si, co by asi dělal. Kdyby někdo v roce 1900 obyvatelům New Yorku řekl, že hustota obyvatel na území New Yorku bude za sto let 10 500 lidí na kilometr čtvereční, zřejmě by spousta z nich začala lobovat pro zákaz vstupu dalších občanů. Taková představa v tehdejším světě byla absolutním chaosem, s následným hladomorem o kdoví s čím ještě.

Při všech těchto předpovědích je přehlížen čas a vývoj. Člověk nemá jinou možnost než si představit sebe ve světě, jak ho zná, společně se změnou několika charakteristik, což mu zřejmě vždy vyústí v jistou apokalypsu. Téměř nikdo také nemluví o tom, že globální oteplování může mít i pozitivní důsledky. Nyní se například otevřela mnohem kratší mezikontinentální vodní cesta přes severní pól, o níž se samozřejmě politické reprezentace přiléhajících států perou. Neměli by to spíše v rámci svých environmentalistických politik odsuzovat a nemít s tím nic společného? Lidé se totiž obecně mnohem více než nástrah přírody bojí něčeho jiného: změny. Toto je charakteristický znak socialistického pohledu na svět, který je ideálem statického, neměnného, uniformního světa jistoty a stability. Světa, v němž nikdo nemusí myslet a řešit problémy a žije ve svém omezeném pohodlí.

Tímto vším nechci zatracovat diskuzi o globálním oteplování. Nedomnívám se, že vědci neumí změřit teplotu. Stále se však vedou intenzivní diskuze o původu tohoto oteplování a nikdo není schopen relevantně určit, jaký podíl na tom nese například spalování fosilních paliv. Taktéž různých scénářů o dopadu tohoto oteplování existuje mnoho. Země se také zřejmě pomalu ale jistě blíží do následující doby ledové. Neměli bychom ji spíše oteplovat a bránit se této změně? Nebojím se, že lidstvo nepřežije změny klimatu. Minulou dobu ledovou přežili lidští předci s absolutně nulovým vybavením. Možná nám jen environmentalistické politiky spotřeby kapitálu chtějí před onou dobou ledovou připravit stejné podmínky, jaké měli tehdejší lidé. Absolutně žádné vybavení, žádná civilizace, jen nedotčená příroda s Adamem a Evou.

Mnoho lidí také s opovržením shlíží na Čínu bezohledně devastující své řeky, lesy a ovzduší. Tamější politická reprezentace držela násilím stovky milionů lidí několik desetiletí v chudobě. Nyní tito lidé dostali trochu ekonomické svobody a možnost vlastním úsilím zlepšovat své životní podmínky. Jejich nízká kapitálová vybavenost jakožto nevyhnutelný důsledek socialistických politik jim však zabraňuje v používání čistých technologií, i kdyby sebevíce chtěli. Vidí všude v médiích, jak dobře se lidé mají ve vyspělých zemích a chtějí to také. Máme jim to vyčítat?

Čím jsou lidé bohatší, tím lepší a čistší životní prostředí vyžadují. Mnoho lidí v Číně zatím jednoduše vymění špinavou řeku a ovzduší za to, že jejich děti konečně neumírají hladem a na triviální nemoci. Stěhují se do těch obrovských špinavých měst, protože to vidí jako lepší alternativu než žít na relativně nedotčeném venkově s čistším vzduchem a řekami. Svým jednáním demonstrují své preference, i když pro kohokoliv ze západu jsou jejich životní podmínky absolutně nepřijatelné. Stěhují se tam proto, že chtějí být také bohatí. A zatím to klidně vymění za špinavé řeky a vzduch.

Dalším z příkladů nám budiž hysterie kolem DDT. Při této zkratce se mnoha lidem vybaví jeden velký lidskému zdraví nebezpečný omyl. Faktem je však například to, že mezi lety 1934 – 1955 bylo na Srí Lance registrováno 1,5 milionu případů malárie, z toho 80 000 skončilo smrtí. Po intenzivním DDT programu bylo v roce 1963 registrováno jen 17 případů malárie. Poté tento program skončil a v roce 1968 bylo registrováno přes půl milionu případů. V jedné z mála studií účinků na lidské zdraví několik dobrovolníků každý den po dobu dvou let jedlo 35 mg DDT denně. No měli potom trochu poškozená játra, ale to je tak všechno. V jiné studii bylo 24 opicím dáváno 16 mg DDT denně na kilogram váhy po dobu 11 let. Šest z nich zemřelo. Podobně by asi skončila studie podávání 16 mg pracího prášku na kilogram váhy denně po dobu 11 let.

Tím vůbec nechci podporovat užívání DDT v našich podmínkách v zemědělství, když to není nutné. Důležité je však vždy si klást otázku „co za co“ a nezapomínat na to, že máloco je opravdu zdraví nebezpečné, pokud tomu není organizmus vystaven systematicky a dlouhodobě v jiných než stopových dávkách. Běžný kuřák, který vykouří krabičku denně, zřejmě svůj organizmus ničí mnohem jistěji a systematičtěji než ubohý Indonézan, který na boj s moskyty a malárií používá DDT. Environmentalisté v čele s Greenpeace však neustále lobují za celosvětový zákaz používání DDT, protože je údajně zdrojem „podstatného poškození lidí“. Rádi by ho zakázali i těm, kteří si s ním chtějí vydezinfikovat vlastní obydlí, protože je jim to milejší než smrt jejich dětí na malárii (na malárii většinou umírají děti).

Pro proponenty všech socialistických politik je též charakteristická neschopnost přemýšlet v souvislostech a orientace na první a bezprostředně viditelný efekt. Mnoho lidí vůbec nevidí, že při produkci jakéhokoliv statku, který si koupí, byl přímo či nepřímo v nějaké výrobní fázi jistě vyprodukován oxid uhličitý, ať již třeba jen při dopravě zaměstnanců onoho podniku do práce vlakem, který jede na elektřinu, která se vyrábí kde? V jaderné elektrárně? A jak se tam dopraví ten uran? Jak se vytěží? A nejezdí ti zaměstnanci do práce autobusem? Produkce žádného statku se dnes neobejde bez emise oxidu uhličitého!

Také jsem se musel smát, když jsem na Hlavním nádraží viděl reklamu ČD, kde byl krásný koláčový graf o tom, jak málo jsou železnice energeticky náročné a šetrné ve srovnání s automobilovou dopravou. Kdyby však denně přepravily tolik lidí s takovou flexibilitou co automobily, graf by zřejmě vypadal opačně.

Politiky drastického snižování emisí oxidu uhličitého povedou k energetickým nedostatkům, zvyšování cen energií, devastaci reálných mezd a chudnutí. Zároveň nikdo nebude schopen donutit Čínu a Indii v přistoupení na podobný nerozum, protože ony ještě ani nemají žádný kapitál, který by touto politikou mohly spotřebovávat. Nemají žádné bohatství, které by takto mohly devastovat. V horším případě budou obyvatelé západních zemí ze svých daní dotovat čisté technologie v rozvojových zemích.

Shrnutí a rekapitulace: Účelem článku v žádném případě nebylo zavrhovat debaty o otázkách životního prostředí a už vůbec ne strefování se do normálního, dospělého a duševně zdravého jedince, jenž cítí odpovědnost za své činy a není mu lhostejné, zda vyjetý olej ze svého auta vylévá do potoka či ho nechá ekologicky zlikvidovat. Chtěl jsem vyjádřit obavu nad centrálním politickým řízením životního prostředí, přehlížením nákladů zelených alternativ a politikami spotřeby kapitálu, v jejichž základě občas stojí nadřazení „zájmů“ nedotčené přírody, rostlin a zvířat, nad lidské štěstí. Mnoho lidí nevidí, že kvalitní lidské životní prostředí není synonymem nedotčené přírody, ale téměř jeho pravým opakem. Kdyby nedotčená příroda byla ideálním lidským životním prostředím, člověk by nejednal, neměl by proč měnit stav věcí okolo sebe. Byl by absolutně spokojený s tím, jak by sám sebe našel v divočině. Byl by zvířetem.

Ať již přijdou jakékoliv změny, lidé se jim budou muset přizpůsobit. A v tomto procesu přizpůsobování jim může pomoci pouze vysoká kapitálová vybavenost, která umožní využívat stále čistější a účinnější technologie v jejich životě. I ta nejvyspělejší technologie bez kapitálu je jen myšlenkou, nemůže být realizována. Čím je člověk bohatší, tím čistší životní prostředí si může dovolit a sám ho vyžaduje. Nebojím se, že by lidstvo mohly vymýtit postupné změny klimatu, postupné zvyšování hladiny oceánů či ostatní změny v ekosystému. Vymýtit jej může misantropická, anti-humanistická filozofie spotřeby bohatství, hysterie a strach z vlastní neschopnosti a bezmoci, strach prosazovaný politickým násilím pod vznešenou zástěrkou „boje za blaho lidstva“. Poslední laureát Nobelovy ceny míru (který se proslavil i likvidací Člověkomedvědoprasete) káže tento „boj za blaho a záchranu lidstva a Země“ z pohodlí domova spotřebovávajícího dvacetkrát více elektřiny než průměrná americká domácnost. Je to pro něj totiž „duchovní výzva“. Přesně tento druh iracionálního mysticismu v kombinaci s vlastním pohodlím je vodou na mlýn těm, kteří se pyšní nedostatečným vzděláním ve společenských vědách, ekonomické teorii a mezilidské interakci, a zároveň mají silnou touhu zachránit svět od jeho hříchů. Konečně mají další náboženství, které je „opravňuje“ dělat si nároky na cizí majetek. Komunismus byl přeci také tak ultimátně vědecký a objektivní! Těch důkazů o ekonomické efektivitě socialismu! A rétorika o tom, že podnikatelům a kapitalistům jde jen o vlastní zisk a brání tak ostatním v jejich blahu! Tak jim sebrali majetek a začali s ním hospodařit dle vlastních vizí o dobru a zlu. Dnes již všichni víme, jak to dopadlo. A těch pár, kteří tehdy věděli, jak to dopadne, bylo za totální idioty, ničitele nového světa společného štěstí, odpadlíky a outsidery žijícími na pokraji intelektuálního světa. Nikdo je nechtěl slyšet, protože kazili ten ušlechtilý společný záměr „nového, lepšího a lidštějšího světa“!

Aktualizace: Pro každého, kdo alespoň trochu vládne angličtinou, následující stránka opravdu stojí za to: Frightening quotes from environmentalists. Výroky ala "Lidé nemají větší cenu než slimáci", "Kanibalismus je radikálním, ale realisitckým řešením problému přelidnění", "Krmit hladové dítě znamená zhorošovat problém přelidnění", "Vše, co jsme vyvinuli v posledních 100 letech, by mělo být zničeno", "My, členové zeleného hnutí, usilujeme o kulturní model, v němž zničení lesa bude zavrženíhodnějším a kriminálnějším činem než prodej šestiletého dítěte do asijského nevěstince" nebo "Lidské štěstí... není tak důležité jako divoká a zdravá planeta... Můžeme jen doufat v příchod toho správného viru" dokonale vystihují jádro environmentalistické filozofie. Největší lahůdkou jsou však výroky z počátku 70. let, kdy bylo v módě do té doby probíhající ochlazování Země. Kdo by se dnes nesmál tomuto: "Pokud bude současný trend pokračovat, průměrná teplota bude v roce 1990 o čtyři stupně nižší, v roce 2000 však již o 11 stupňů. To je asi dvakrát více než v době ledové" nebo tomuto: "Toto ochlazování již zabilo tisíce lidí. Pokud bude pokračovat bez rázné akce, způsobí světový hladomor, světový chaos a světovou válku, a to vše by mohlo přijít před rokem 2000."

28. dubna 1975 vyšel v magazínu Newsweek – druhém nejprodávanějším týdenníku v USA!!! - článek o globálním ochlazování nazvaný „Ochlazující se svět“, který končil kritikou politických vůdců: „Vědci však nevidí téměř žádné známky toho, že by probíhala nějaká příprava na nadcházející změny v podobně shromažďování zásob jídla… Čím déle budou plánovači (politici) váhat, tím těžší bude vypořádání se s klimatickými změnami ve chvíli, kdy se stanou krutou realitou. … Hladomory budou katastrofické … žízeň a bída … vypuknutí nejvíce devastujících tornád v historii … sucha, záplavy, zalednění, zpožděné monzuny“. Jedním z navrhovaných opatření bylo posypání Arktidy černými sazemi, aby ledy roztály…

 


Komentáře

  1. 1 Ondřej Pilný 23.03.08, 14:45:36
    FB

    Pěkný článek.
    Já tuhle propagandu vlaků, tedy hromadné dopravy, chápu poněkud jinak. Je jednoduší nacpat vlak plný lidí, než aby každý člověk jezdil ve svém vlastním autě. To musí být prostě víc eko-friendly. Tak mi to nedalo a něco jsem si musel ověřit.
    Průměrné osobní auto je u nás Fabia (1050 Kg) a Octavia (1350 Kg). Pokud do nich naložíme jednoho člověka, pak 1 až 1,35 tuny veze jednoho člověka. Pokud v autě však budou čtyři lidi, pak 250 až 340 Kg veze jednoho člověka.
    Porovnám to s vlakem. Takové Pendolino je pro náš případ ideální. Typická ukázka plýtvání kapitálem. Když si to srovnáme s tím, co plánuje vytvořit podnikatel – Jančura. Koupí třikrát (!) levnější vlak, ve kterém nabídne kvalitnější služby za třikrát (!) nižší cenu. Zlý to člověk. Ale zpět k tématu. Pendolino má u nás 331 míst k sezení a váží 385 tun. To je asi 1,1 t na jednoho člověka. Když jsem jel Pendolinem naposledy, bylo zaplněno tak z 60 % (nerad bych mystifikoval, ale budu z toho čísla vycházet), což znamená, že jednoho člověka veze 1,6 tuny hmoty.
    Se svými břitkými fyzikálními znalostmi ze ZŠ jsem si dal do kupy, že rozhýbat 1,6 tuny hmoty vyžaduje více energie než 0,25-1,35 tuny.
    Ano, zanedbávám veškeré aspekty spalovacích motorů, jako jejich výkon atp., ale také ztráty způsobené elektrickým přenosem energie a výrobou el. energie v elektrárnách. Pokud by někdo dokázal lépe vysvětlit, proč je vlak víc ekologický, tak si to rád přečtu.

  2. 2 *** *** 24.03.08, 22:22:42
    FB

    No vzhledem k tomu, že jsme v současné době předimenzovaní výroky a články přesvědčující nás, proč jsme ještě nekonvertovali na tu "enviromentalistickou víru", tak jsem tento článek vcelku ocenil jako snažící se pohled na věc trochu vyvážit.
    Na druhou stranu bych si rád poslechl autora, jak bude mluvit, až jeho kapitál doroste do jemu "blahobytné meze" a co pak pro něj bude tím ukazatelem "správnosti". Zdali to bude ještě pořád cit. "vysoká kapitálová vybavenost" nebo nastane čas na přesměrování na trochu transcendentnější cíle.
    Cit.: "Novým náboženským hnutím rozumíme skupinu lidí, spojených společnou ideou spasení, která je v jejich kulturním a náboženském prostředí nová." (Zdeněk Vojtíšek, jedna z přednášek pro posluchače ZČU, Plzeň, prosinec 2006) „Obsah slova spasení může být v různých kulturách různý, ale ze sociologického hlediska je podstatou spasení ujištění o možnosti překonat zlo, ať je teologicky či kulturně definováno jakkoli. (Wilson, B., The Social Dimensions of Sectarianism. Sects and New Religious Movements in Contemporary Society, Claredon Press, Oxford 1992 (1. vydání 1990), str. 205 - 206).
    Pokud považuje autor článku "vysokou kapitálovou vybavenost" za jeden z transendentích cílů a snahu o jeho dosažení nazvu snahou o "ráj na zemi" potažmo v kontextu s výše zmíněnou citací cestou ke "spasaní". Pak IMO pokud bude člověk určovat, co je spasení a co není, potažmo rozhodovat o spasení (o tom, zda jsem já nebo Vy spasen), popř. označovat Vás za toho, kdo mu brání spasení, či vytvoření ráje na zemi, vždy z toho vyjdou ideologie, proti nimž autor článku tak zbrojil, ať už jim dáme jméno enviromentalismus, boj proti němu čijakékoli jiné.

  3. 3 Ondřej Moravec 24.03.08, 23:45:21

    [2] Sice nevím, co je to transcendentní, ale zní to docela dobře ;-). "Vysoká kapitálová vybavenost" samozřejmě znamená "vysoká kapitálová vybavenost práce" a od toho se odvíjející vysoká produktivita práce - tj. více produkce s menším úsilím. Vámi proklamované "spasení" by nastalo teprve ve chvíli, kdyby všechny lidské potřeby byly jednou provždy uspokojeny a nikdo by již dále nemusel jednat (provádět ekonomickou aktivitu, používat prostředky k dosažení cílů). Takový stav zjevně nikdy nenastane (pokud všichni nekonvertují na buddhismus a nezastaví kolo samsáry, o čemž si dovoluji pochybovat ;-DDD). O žádném spasení nebo "transcendentních cílech" zde nikdo nemluví, to je otázkou teologie, popřípadě etiky. Ekonomická teorie odpovídá pouze na to, jak nejlépe používat prostředky k dosažení cílů. Samotnými cíli se nezabývá, ty jsou určeny hodnotovými škálami jednajících jedinců, které určují mimo jiné podobu a strukturu produkce. A co si budeme nalhávat, stav nasycení obchodovatelnými statky (což je třeba i koncert nějaké náboženské skupiny, když jste na tu religiozitu ;-)), kdy by jedinými cíli lidského jednání byly statky neobchodovatelné (např. meditace - i když pozor! To se dneska vlastně taky kupuje ... Šrí kdovíco a Lama kdovíco přijeli do Prahy... tak dobrá, meditace ne... tak třeba přátelství) se zdaleka vůbec neblíží...

  4. 4 Ondřej Moravec 25.03.08, 00:08:33

    [2] Ještě abych to doplnil: článek se netýká mě a nějaké mé "ideologie", ale zjevného faktu, že miliardy jedinců provádí ekonomickou aktivitu a - protože jsou to lidé - vždy preferují dosažení cílů této aktivity s menším úsilím a v kratším čase. Pokud je nějaká činnost prováděna pro ni samu, nejedná se o ekonomické jednání, nýbrž o hru. Účelem článku je zábavnější formou informovat o suchém a hodnotově indiferentním závěru eknomické teorie, že spotřeba kapitálu a menší kapitálová vybavenost vede ke snížení produktivity práce a tedy i celkového produktu, což je cíl preferovaný málokým (například environmentalisty v zájmu "nedotčené přírody" nebo teroristy v zájmu "transcendentních náboženských cílů").

  5. 5 Tomáš Kafka 25.03.08, 01:42:22
    FB

    [1] Dej vedle sebe desku s gumovýma nafukovacíma kolama na hrbolatou dráhu (=kopce) a desku s železnýma kolama na kolejnice. Strč do nich. Která dojede dál? Tipuji výsledek tak 5:1 pro vlak.
    Drugstar: Nejsem environmentalista, ale kam se mám přiklonit, když si myslím, že současný kapitalismus nemá mechanismy k adekvátnímu promítnutí ceny externalit do nákladů? Na to zase spousta inteligentních lidí zapomíná.

    Pokud mé dítě za život vydělá 10 milionů, a bude jako já, rádo by dalo alespoň jeden z nich za to, že bude moci žít ve velkém městě ale s dýchatelným ovzduším, a dalo by ho rádo těm, kteří ho dnes zamořují, aby svou výrobu prováděli s menšími externalitami. Akorát že už nebude mít tu šanci.

    Anebo příměr s DDT, představuji si, že náklady na výrobu 1kg DDT jsou řádově desetikoruny, zatímco poškození, které takové množtví DDT udělá (vyjádřené jako cena, kterou by mé děti a jejich generace zaplatily za to, že by je někdo přesunul do paralelního vesmíru, ve kterém někdo ten kilogram DDT nevyrobil a nerozprášil) je, myslím, řádově vyšší. Zjevně tedy do nákladů na DTT nejsou promítnuty externality, což je klíčový faktor, proč prorazilo oproti šetrnějším biocidům.

  6. 6 *** *** 25.03.08, 08:18:32
    FB

    [4] Chtěl bych se omluvit autorovi článku za můj poněkud machiavelistický přístup při vcelku osobní reakci na neosobní téma. Nerad bych narážel na hodnotové nastavení a v žádném případě už ne v kontextu s článkem, jehož téma je zcela jiné. Na to ostatně nemám ani právo. Proto mi prosím odpusťte, zda-li to působilo příliš osobně. Protože se tu nebavíme o tématu s následky v nejbližších letech, ale spíše v následných generacích, chtěl jsem tím jen postihnout myšlenku, že nejen změny klimatu ale i ekonomický trh jsou systémy, které projevují notnou dávku chaotického chování, resp. to jsou chaotické systémy a matematické aj. modely snažící se předpovědět jejich stav v čase budoucím tu selhávají. A proto takto vedený závod s exponencielou je předem prohraný. A tak nám nezbývá než věřit té či oné variantě. Proto jsem zmiňoval tu religiozní stránku věci.

  7. 7 *** *** 25.03.08, 08:32:29
    FB

    [4] A co se týče transcendentních cílů v souvislosti s teroristy, jak jste zmínil, cíle můžete prosazovat různými způsoby, ať už je považujete za správné či špatné, a ani nemusí být nutně transcendentní. Pa přímo opak bývá nejčastější pravdou. Avšak psychologové se vcelku shodují, že právě transcendentní cíle činí život smysluplnějším. Nicméně i to nemusí být pravidlem. Ostatně lidské populace je natolik různorodá a jedinec natolik jedinečný, že tu ta možnost vybrat si vždycky je.

  8. 8 Ondřej Moravec 25.03.08, 11:07:02

    [5] 1. Současný ekonomický systém je z mého hlediska více socialismem než kapitalismem. Nechci zde sáhodlouhou diskuzi ohledně tohoto stanoviska, postupně to objasňuji v různých článcích. Už samotný fakt, že stát si vposledku může dělat nárok na jakýkoliv majetek - vybírá daně ze soukromých pozemků atd., a existence finančního socialismu v čele v centrální bankou, činí i přes veškerou rétoriku antikapitalistických politických stran současné ekonomické systémy na hony vzdálené významu slov "kapitalismus" a "laissez-faire". Je to tzv. státní kapitalismus, kde úspěch či neúspěch závisí i na jiných faktorech než vašich produktivních schopnostech a kvalitě uspokojování potřeb účastníků ekonomické interakce. Tyto faktory určuje z velké části vláda a finanční plánovací komise centrálních bank.

    2. "nemá mechanismy k adekvátnímu promítnutí ceny externalit do nákladů" - co to je? Pokud se externalita týká něčího majetku, dotčený může útočníka zažalovat a v kvalitním právním systému se dosíci rozřešení sporu. Pokud se ničího majetku netýká, nejedná se o externalitu a taková situace nemá žádné právní řešení. Socialista bude samozřejmě tvrdit, že se týká "majetku všech" (=majetku nikoho), což pro něj bude dostatečným ospravedlněním diktátu jeho hodnot ostatním prostřednictvím politického násilí. Protože je však všechen majetek vposledku státní, stát bude tvrdit, že se jedná o útok na jeho majetek a na základě toho postaví environmentalistickou legislativu. Zde snad už tu socialistickou konotaci vidí každý.

    3. "aby svou výrobu prováděli s menšími externalitami" A pro koho asi ty společnosti vyrábějí? Každý má možnost bojkotovat nákup produtků od společností, jejichž externality považuje za "příliš vysoké" a kupovat od jiných nebo vůbec, preferovat čisté technologie na vlastní náklady, nejezdit autem, žít v lese. Fakt, že někoho trápí volby stovek milionů jiných lidí na trhu a rád by, aby všichni volili jako on sám, ho neopravňuje prosazovat jeho údajně nadřazenou hodnotovou škálu nad hodnotové škály všech ostatních prostřednictvím politického násilí jako údajné "všeobecné blaho".

    4. Netuším ani já, ani ty, co by tvé děti a jejich generace zaplatily za nerozprášení 1 kg DDT. Nikdo tady neprosazoval používání DDT před šetrnějšími biocidy, pokud to je možné. Jen jsem chtěl upozornit na to, že každý, kdo si hledá vlastní informace o DDT a neposlouchá jen mediální propagandu, ví, že jeho toxicita není extra vysoká a už vůbec ne v jiném než systematickém dlouhodobém užívání ve větších dávkách. Mnoho odborníků na malárii vystupuje proti všeobecnému zákazu DDT i přesto, že některé druhy moskytů už jsou vůči němu imunní. Jestli chceš věřit "politikům starajícím se o tvé dobro", odstěhuj se do Dánska nebo do Švédska, tam jsou zakázány i energy drinky, aby se jimi náhodou nebohý občan nezničil.

  9. 9 Ondřej Moravec 25.03.08, 13:59:05

    [5] Ještě k těm externalitám. V některých středoškolských a vysokoškolských učebnicích ekonomie lze stále nalézt tzv. naivní verzi teorie externalit. Součástí této teorie je například tvrzení, že když má soused hezky upravenou zahradu, poskytuje vám "pozitivní externalitu" a vy byste mu měl platit, a pokud třeba vy máte neupravenou zahradu, poskytujete mu "negativní externalitu" a platit byste měl opět vy nějaké to odškodnění. Absurdita této teorie je zjevná. Jejím zásadním nedostatkem je nulová vazba na teorii práva a vynutitelných majetkových práv. Jakákoliv teorie externalit, která nemá být jenom prázdným tlacháním do vzduchu o tom, kdo co komu přináší "pozitivního" nebo "negativního", musí být zakotvena v právní teorii a vynutitelných majetkových právech. Obyvatelé světa této teorie by nedělali nic jiného, než své spoluobčany neustále odškodňovaly za své negativní nebo jejich pozitivní externality. Pokusy aplikovat tuto teorii na náš svět samozřejmě vedou k okamžitému čistému socialismu, kdy už nikdo nikomu nepřináší "nezasloužený prospěch" a nepůsobí mu "nezasloužené zlo/neprospěch". Jednoduše proto, že všechno je všech a zároveň, tedy neexistuje ani majetek, ani nespravedlnost. Problémy externalit lze řešit pouze v rámci struktury vynutitelných majetkových práv, nikde jinde - pokud tedy nechceme ten socialismus. Žádná střední cesta neexistuje - buď majetková práva, nebo jejich oslabení, tj. cesta k socialismu. Vybrat si samozřejmě musí každý sám.

  10. 10 Tomáš Kafka 25.03.08, 17:19:13
    FB

    [9] Asi se úplně nechápeme, ty uvažuješ v rámci existujících zákonů, které jsou ale nutně nedokonalé, ale abchom něco mohli zlepšit, musíme vědět jak vypadá ideál.

    Mluvil jsem o tom, že chybí efektivní mechanismus postihování tvůrců externalit, pokud mám kilometr za domem továrnu, a ta mi při určitém směru větru způsobuje značné nepohodlí svými exhalacemi, a zvyšuje mé budoucí náklady na zdravotní péči, nemám jednoduchý a účinný prostředek jak se bránit (např. nějaké měřidlo exhalací, které bude každý den převádět nějaké haléřové/korunové mikroplatby z účtu továrny na můj podle neměřených hodnot).

    Takto továrna sníží náklady (nekoupí si filtry), zatímco mě je zvýší.

    Pokud by šlo identifikovat každou částici znečištění co vdechnu, ve vodě kterou vypiju, a vymoci od toho, kdo ji vyrobil peněžní odškodnění mých zvýšených nákladů na zdravý život, budu v kapitalismu zcela spokojen, do té doby ale bude pro znečišťovatele vždy výhodné spoléhat na to, že si mohou produkovat znečištění, kolik chtějí, protože individuální ztráty zasažených jsou nezměřitelné.

    A do té doby, než budeme schopni objektivně měřit externality (což asi nikdy), bude potřeba instituce státu, který bude mít moc prohlásit, že každou vyprodukovanou toxickou částici někdo vdechne, někomu poškodí prostředí, a vybrat od znečišťovatele poplatek úměrný jeho produkci škodlivin. (zde ale idealisticky předpokládám, že stát poplatek spočítá tak, aby přesně pokryl nemocniční péči či zlepšování životního prosředí, a použil se jen a právě na tyto věci).

  11. 11 Ondřej Moravec 25.03.08, 19:05:42

    [10] A proč by ten poplatek neměl vybírat přímo od těch, co si kupují produkty toho podniku? Už teď podnik platí mimo jiné daň z přidané hodnoty, aneb daň za produkci a spotřebitel spotřebitelské daně. Podnik v zájmu udržení ziskové marže zvýší cenu a přesune to zdanění dále nebo bude muset snížit nákup výrobních faktorů a budoucí produkci. Taková likvidace samozřejmě může být cílem. Ale to není pointou mých komentářů.
    Pointou je, že pokud máš za domem továrnu a podnik tě poškozuje, měl by odškodňovat tebe a ne odvádět nějaký paušální poplatek ze své existence. Ve chvíli, kdy taková identifikace není možná a nelze takovýto vztah prokázat, nevytvoříš nic, co by se dalo nazvat právem. Vytvoříš příkaz. Příkaz, který je cestou k socialismu.
    Právo se samozřejmě stále vyvíjí a tento proces nikdy neustane, dokud bude existovat mezilidská interakce. Ideálem však v tomto případě není nějaký paušální nebo progresivní poplatek z existence. Ve chvíli, kdy nejsi schopen identifikovat útočníka a poškozeného, nejsi schopen identifikovat ani poškození. Pokud nejsi schopen identifikovat poškození, neexistuje trestný čin. Výsledná legislativa nebude právem, nýbrž příkazem a další kontrolou nad produkcí.
    Je dobré, že si sám uvědomuješ úskalí svého pohledu v posledním odstavci. Ideálem prostě nemůže být odškodňovat "nikoho a zároveň všechny" za něco, co nejsi schopen identifikovat!!! To není ideál, ale nesmysl. Právo se musí ubírat cestou kvalitnějšího soukromého práva, efektivní identifikace a vynucování majetkových práv, a nikoliv jejich oslabováním. Poslední pohled je tím pohledem, že máš "právo na jídlo", "právo na práci", "právo na bydlení", "právo na auto", "právo na vyšší plat" atd. a všichni, kdo ti v tom brání (tj. všichni, co už něco takového mají nebo spíše všichni) by tě za to měli odškodňovat. Měl by tě někdo odškodňovat za to, že dýcháním produkuje oxid uhličitý a spotřebovává kyslík, na který "máš právo"? Za to, že pije vodu, kterou jsi mohl vypít ty, na kterou "máš právo"? Za to, že má děti, které zabírají další místo na planetě na které máš ty také "právo"?
    Řešení tvého případu je prostě to, že ty sám nebo společně s ostatními postiženými a zasaženými zažaluješ onen podnik, soud rozhodne ve váš prospěch, pokud to nebude blbost, a podnik vás odškodní, dostane pokutu a ještě koupí ty filtry. Fakt, že tohle ještě nefunguje "dokonale", v mých očích v žádném případě nehraje ve prospěch rychlé cesty k příkazovému socialismu, který se zdá být na první pohled dokonalý tím, že všichni ti "padouchové" budou ihned platit.

  12. 12 Ondřej Moravec 27.03.08, 11:08:47

    [7] "Psychologové se vcelku shodují, že právě transcendentní cíle činí život smysluplnějším."
    Psychologové se shodují na tom, že každý, kdo dosahuje svých cílů, dosahuje také pocitu štěstí a smysluplnosti. Je zcela lhostejné, zda někdo nějaký cíl označí za "transcendentní", "duchovní" či "materiální". Pocit štěstí a smyslu se odvozuje od samotného dosahování cílů daného jedince, nikoliv od nějaké jejich kategorizace.
    Psychický komfort poskytovaný odklonem od života na Zemi a tohoto světa ve prospěch "transcendentních" a duchovních cílů přináší útěchu těm, kteří tyto cíle z jakýchkoliv důvodů preferují před cíli pozemskými. Nemají jako mnoho ostatních pocit, že v těchto pozemských cílech selhávají. Vždy si mohou říkat, že "na tom vlastně nezáleží". Ti, kteří žádné nadpozemské cíle nemají a zároveň selhávají v dosahování těch pozemských, samozřejmě žádný smysl ve svém úsilí a "pachtění" nevidí. Od toho se poté také odvozuje jejich nespokojenost.

  13. 13 *** *** 01.04.08, 19:09:50
    FB

    Ok, jak myslíte. Nadále už nejsem dost dobře teoreticky připravený na to, abych hájil, popř. vyvracel závěry psychologů, ostatně bylo by to trochu "OT".
    Mohu pouze v rychlosti zmínit, co jsem v této souvislosti četl.
    - Dveře ke štěstí se otevírají směrem ven, kdo je chce otevřít, tomu se zavřou před nosem.(S. Kierkegaard)
    - v návaznosti V. Frankl: "Čím více jde člověku o slast (radost, štěstí), tím více mu tato slast uniká." ... "Tak jako slast není s to dát člověku a jeho životu smysl, tak ani nedostatek slasti není s to učinit život nesmyslným". Podobně viz. též E. Lukasová.
    - Tedy pokud je cílem našeho jednání štěstí, nemůžeme ho nikdy dosáhnout. Štěstí tedy vzniká jak vedlejší produkt při naplňování smysluplného cíle. Tyto cíle si stavíme podle našeho hodnotového zaměření. V. Frankl v souvislosti se smysluplným zaměřením žiovta zmiňuje tři okruhy hodnot: zážitkové, hodnoty, které svou činností vytváříme a hodnoty postojové.
    - "Ukazuje se, že i tam, kde ani jedno ani druhé není možné, (hodnoty žážitkové, vzniklé tvorbou. pozn. aut.) je možné žít smysluplně a hodnotně. Tím, že daný člověk zaujme k danému dění úctyhodný postoj." (Křivohlavý)
    - V této souvislosti (hodnoty nadsituační, transcendentí): "Jsou hodnoty situační a hodnoty nadsituační, které jsou platné vždy a všude" (Max Scheller).

  14. 14 Ondřej Moravec 02.04.08, 14:23:11

    [13] "Tedy pokud je cílem našeho jednání štěstí, nemůžeme ho nikdy dosáhnout." - Toto je naprosto tragický omyl

    "Štěstí tedy vzniká jak vedlejší produkt při naplňování smysluplného cíle. Tyto cíle si stavíme podle našeho hodnotového zaměření." - Toto je zcela správně a je to jen jinou formulací "Pocit štěstí a smyslu (jednání) se odvozuje od samotného dosahování cílů daného jedince."

    Myslím, že se shodneme, pokud si vyjasníme pojmy. To, co jsme oba dosud nazývali cíli, jsou totiž ve skutečnosti prostředky. Obvykle se nazývají cíli, protože mají nějaký odraz v objektivním světě. Avšak každý jedná jen a jen proto, aby byl spkojenější/šťastnější/realizoval psychický výnos/zvýšil svůj užitek (používám jako synonyma). Je lhostejné, jak to nazveme. Těmito prostředky může být velký dům, luxusní auto, krásný partner, dobré zaměstnání, spokojené vztahy s osatními, vzdělání, četba, meditace, modlitba, štěstí ostatních, cokoliv jiného. Tyto cíle (prostředky ke štěstí) si jedinec "staví podle svého hodnotového zaměření" právě proto, že předpokládá, že díky nim bude šťastnější/spokojenější atd.!!! Na to se nemusíte ani teoreticky připravovat, ani nikoho citovat, stačí trocha introspekce a přemýšlení. Volíte snad své okamžikové/krátkodobé/střednědobé/dlouhodobé cíle tak, že očekáváte, že díky nim budete méně spokojený? Že vás učiní méně šťastným nebo nešťastným? Jistěže ne. V každém okamžiku volíte alternativu jednání, která se vám zdá jako nejlepší, a do ní zahrnujtete všechny své pohnutky, znalosti, citové rozpoložení, ostaní cíle. Veškeré jednání je pouze cestou za vyšší spokojeností/vyšším štěstím daného jedince. Jedinci se liší pouze prostředky, o nichž se domnívají, že jsou cestou k jejich spokojenosti, ale nikoliv samotnou podstatou svého jednání. Tou je vždy vyšší spokojenost/vyšší štěstí daného jedince, i když prostředkem k tomu u někoho může být např. dobrovolná služba ostatním či péče o nemohoucí.
    Pravda, lidé se často v odhadu prostředků k vlastnímu štěstí mýlí a potom opravdu nezbývá nic jiného než návštěva psychologa/psychoanalytika, který by jedinci měl nastavit zrcadlo, aby si on sám mohl uvědomit, kde je problém.

    "Tedy pokud je cílem našeho jednání štěstí, nemůžeme ho nikdy dosáhnout." - Pokud jste tímto ve skutečnosti mínil "Pokud je štěstí prostředkem ke štěstí, nemůžeme ho nikdy dosáhnout.", nejedná se o tragický omyl, ale terminologický omyl. Pokud jste tím mínil, že lidé jednají tak, aby byli nešťastnější/méně spokojení, jedná se tragický omyl. Příští článek bude věnován této problematice, takže tam potom můžeme dovést diskuzi do nějakého zdárného konce.

  15. 15 *** *** 06.04.08, 09:25:11
    FB

    [14] Ok, pokud si najdu čas, nechám další ucelenější reakci na pozdější článek. Nicméně tak jak jste to napsal, tak jsem to nemínil ani v jednom z těch případů, které jste nastínil. Stručně řečeno, to proto, že už se lišíme v předpokladu: "...Avšak každý jedná jen a jen proto, aby byl spkojenější/šťastnější/realizoval psychický výnos/zvýšil svůj užitek (používám jako synonyma)..."
    Na toto téma třeba co mě v rychlosti napadá V.E. Frankl - Lékařská péče o duši - Základy logoterapie a existencionální analýzy (nakl. Cesta, 1996) - kapitola Princip slasti a princip vyrovnání.
    Právě proto jsem se odvolával/citoval/cituji "autority" v psychologickém oboru, protože právě jenom ta Trocha introspekce a přemýšlení vede k axiomatickým předpokladů, které pak v důsledku vytváří vnitřně nekonzistentní "zázemí".

  16. 16 *** *** 07.04.08, 18:18:45
    FB

    [13]Rád bych pozměnil tuto větu:
    "Tyto cíle si stavíme podle našeho hodnotového zaměření."
    Jak jsem se totiž dočetl, psychologové zde mluví o tzv. cirkulární kauzalitě, tedy "Podle toho, jaký je to člověk, jak je zralý či nezralý, voli si určité hodnoty a tyto hodnoty poté ovlivňují buď jeho další cestu zrání nebo ustrnutí"
    (Doc. PhDr. Jaro Křivohlavý, CSc., Mít pro co žít, nakl. Návrat domů, Praha 1994)

Nový komentář

Pro přidání komentáře se musíte nejdříve  registrovat Facebookem

Banan.cz